Proč se mi nelíbí listopadové téma Klubu Liter

Téma na měsíc listopad:
Zdvihl obličej ke světlající obloze. Jsi tam? zašeptal. Spatřím tě v poslední chvíli? Máš vůbec krk, aby tě šlo uškrtit? Máš srdce? Buď navěky proklet...a máš vůbec duši? Ach bože, šeptal. Bože.
(C. McCarthy, Cesta)

Dílo jsem nečetla. Takže budu vycházet ze svých domněnek na základě tohoto úryvku.

Přijde mi, že autor výroku zažil něco – co vnímá jako velmi strašné – nicméně – z toho, co se mu stalo, viní Boha.
A chce se mu dokonce za to mstít.

(Mé přesvědčení – nebol-li víra – říká (připouštím, že se taky můžu mýlit, ale teď to mám tak) – že Bůh nás tak miluje, že nám dal svobodnou vůli dělat si v čase a hmotě opravdu, co se nám zachce. (samozřejmě – jsou jistá, pravidla, které nemůžeme obejít – a tudíž, když se „seknou“ ,můžou duše uvíznout v koloběhu karmy – ale nemyslím si, že všechny duše se rodí z důvodu karmických restů – že je tu dost duší, které se rozhodli narodit se v těle člověka, jednoduše, protože si to chtěli zažít, zkusit resp. chtěli umožnit jiným dušičkám, si něco zažít– ale když zapomněli, proč jsou tady a nebyli schopní si na to za života ani vzpomenout – pak se jim stalo, že sklouzli do karmické časové smyčky.)

A že autor tohoto výroku ještě nepochopil svou spoluzodpovědnost na tom, co se mu vlastně děje. Čím se zase moc neliší od masy lidí, kteří si tak s oblibou stěžují na vnější okolnosti – proč jsou nespokojení, proč něco nemají, proč nedělají, co by chtěli etc. Masy lidí – kteří místo toho, aby vzali svůj osud do svých rukou, vyhledávají další lidi podobné sebe – se kterým si můžou společně zanadávat na fiktivního nepřítele – který za to může, že se jim něco nestalo, tak jak by si přáli. A ještě se tak dál utvrzují ve falešných důvodech, proč něco nemůžou, jako obehraná deska. Dokonce, aby měli ještě víc pádných důvody, někdy si toho nepřítele dokonce i zhmotní do své „reality“.
Zejména, když je pak větší masa lidí, která se na zhmotnění takové „reality“ podílí, tak je to někdy docela průser.

Avšak, myslím si, že autor je na dobré cestě poznání – když se začíná zaobírat myšlenkou, že Bůh by vlastně mohl být stejný jako on – tudíž, že by ho případně bylo možné „uškrtit“. Ale ještě mu nedochází, že by tím škrtil vlastně sám sebe,co vlastně protože má svobodnou vůli, si může představovat a prožívat na tisíc způsoby, jak si jen vymyslí, ale ve skutečnosti ho nemůže uškrtit.

P.S. To že s tím úryvkem nesouhlasím, neznamená, že jsem nikdy nezažila podobnou situaci a že nemám pochopení pro človíčka v krajné situaci. Jen doufám a snažím se ubírat jinou cestou. U nás doma se vždy říkalo – „Pomož si člověče, i Bůh ti pomůže.“ (Jak moc se dle toho i řídili, o tom raději pomlčím.) Taky se s oblibou mezi lidmi říká, že „Štěstí, přeje připraveným.“
Ale opravdu si myslíte, že „připravený“ je ten, kdo sedí v koutě, ruce v klíně a čeká až ho někdo/něco osvítí, někdo/něco zachrání, někdo/něco vysvobodí? Někdo/něco sbalí, uloví, pochopí?

A tak se teď sama sebe ptám. Jsem již dostatečně připravená? Co ještě můžu udělat? Co je ještě v mých silách změnit?