Samaritáni – Proměna

XXXIII.

29/5/2140
Azíz se probral z uměle vyvolaného hypnotického spánku, do kterého jej před odletem na Měsíc uvedl jednoduchými, ale účinnými technikami doprovodný android. Takto byly vyloučeny všechny potíže při přepravě, jak případná vzpoura vězňů, tak i možné zdravotní potíže způsobené přetížením a následným stavem beztíže. Spící vězni byli v podstatě přikurtováni na svém lůžku.
„Pánové, jsme na místě,“ řekl příjemným uctivým hlasem doprovodný android.
„Drž zobák ty plecháči,“ ozval se z kouta velký, dost nebezpečně vypadající chlap, který si nechal říkat Jezevec.
Android nereagoval, byl na podobné prázdné řeči zvyklý. Všichni věděli, že ani společnými silami nemohou zdolat tuto chodící zbraň a on si toho byl vědom.
„Pokud si přejete zůstat na lodi, nemusíte spěchat,“ podotkl android, „jen se omlouvám, že vám tady nemohu podat žádné občerstvení, nejsme na to vybaveni.“
Na dopravní eskortní lodi skutečně nebylo nic zbytečného, byla vybavena stroze a účelně. Chlapi se pomalu zvedali k odchodu.
„Ty počkej, černá hubo.“ odstrčil Jezevec Azíze od dveří. „Napřed musí projít tvůj pán, otroku. Budeš chodit dva metry za mnou, je to jasné?“
Vystrašený Azíz mlčky přikývl. Pohled na Jezevce byl dostatečně výmluvný. Byl to o hlavu větší a poměrně zavalitý pořez. Azíz by neměl šanci. Byl zvyklý poslouchat. V Širázu panovala přísná hierarchie a vládli Wahedovi kněží rozdělení do několika kast. Porušení povinné úcty se trestalo velmi přísně.
„Pojďte, ukáži vám volné samabuňky,“ ozval se muž, který jim přišel vstříc, vypadající jako Ind. „Jsem Kumar, odsouzený jako vy. Pomáhám tady řešit ubytování. Moje žena Sheila vám potom vysvětlí jak tady sehnat jídlo, jaké jsou tu možnosti zábavy a čím můžete přispět k lepšímu životu na naší stanici.“ Obyvatelé stanice nesnášeli název Lunapark, který jim připadal jako výsměšné označení stanice ze strany jejich věznitelů.
„Je vás deset, takže vám dáme k dispozici dva šestibuňkové komplexy. Určitě to znáte už ze Země.“ nepřestával mluvit Kumar. „Mimochodem, ta je támhle, ukázal na oblohu. Už jste ji někdy viděli z vesmíru?“
Azízovi se zatajil dech. Pohled na Zemi z vesmíru je fascinující. Připomínala Měsíc, také byla částečně ve stínu, ale byla mnohem větší a barevnější.
„Uklízet si přirozeně budete sami, stejně jako vařit a prát. Ale to už víte. Je tu nedostatek vody, musí se šetřit. Vodu je nezbytné recyklovat a 10% špinavého kalu je potřeba potom vystřelit odpadkovým dělem zmražený do prostoru. Někdy vám ukáži ledovou horu, kterou jsme tady vytvořili.“
„Tady můj přítel chce buňku hned vedle mě,“ řekl se suverénním úsměvem Jezevec, položil Azízovi svou tlapu na rameno a stiskl je tak, že Azíz cítil každou kost, „že kámo?“
„A..ano..“ vykoktal zděšený Azíz.
Sotva si trochu prohlédl svoji buňku, otevřely se prudce dveře a vrazil dovnitř Jezevec. „Co se tady flákáš? Vypadni sehnat něco k jídlu a do půl hodiny ať jsi zpátky, nebo z tebe udělám sekanou, jasné?“ Na potvrzení svých slov vrazil Azízovi takovou facku, až upadl. „Vstávej a padej, než dostanu špatnou náladu,“ zařval výhružně Jezevec.
Azíz vyběhl ustrašeně ven a zamířil přímo ke Kumarově obydlí.
„Prosím, pomozte mi, musím urychleně sehnat nějaké jídlo.“
„A proč tak nahonem,“ odvětil poněkud rozmrzele Kumar. „Nepočká to chvíli? Musím ještě něco zařídit.“ a podíval se na Azíze. Jediný pohled mu řekl vše. Byl už v Lunaparku dlouhou dobu a znal dost takových případů.
„Mám velký hlad ..“ odpověděl nepřesvědčivě Azíz.
„Nic mi neříkej, je mi to jasné. Někdo tě poslal, že? Byl to ten obtloustlý tuleň?“
Azíz jen přikývl.
„Dobrá, tady máš něco k jídlu“, podal mu Kumar dva balíčky. Stejně jste je měli za hodinu dostat. Není to tak dobré jako pozemská strava, ale je v tom všechno, co potřebuješ. Ten druhý mu dej a bude klid. Jinak pro svou denní dávku budete chodit támhle do výdejny,“ ukázal na velkou čtverhrannou budovu. „Jsou tam zásoby pro všech 30000 lidí na stanici na jeden rok a Sámoši je jednou měsíčně doplňují.“
Azíz znovu jen přikývl. Jezevec mu vyrazil jeden zub a tvář mu začala otékat. Dnes asi jíst nebude, snad jen nějakou pastu.
„Kde jsi byl tak dlouho mizero?“ Jezevec ho už vyhlížel před domem a vytrhl mu z ruky oba balíčky otočil se, aby vešel dovnitř. „Na co čekáš? Řekl jsem dva metry za mnou, tys nerozuměl?“ Vstoupil do své buňky a zmatený Azíz za ním. „Vypadni! Teď tě nepotřebuju. Počkej! Budeš sedět vedle a až takto zaklepu..“ třikrát zabušil na společnou zeď násadou smetáku, ať jsi hned tady, nebo o tebe ten smeták přerazím! A teď běž otroku.“
Azíz urychleně odešel do svého příbytku. Zničeně se svalil na postel.
„Wahede, chtěl jsem splnit svůj úkol a zemřít pro tebe, tak proč mě tak krutě trestáš! Ukaž mi alespoň cestu, jak vzít sebou toho netvora k Ablisovi. Nebo mám čekat, až mě umučí? Prosím, pomoz mi! Ukaž mi cestu. Ale Wahed byl dnes hluchý. Elektrické hodiny napodobující zvuk mechanických jen lhostejnym hlasitým tikotem odměřovaly čas, který mu zbývá, než vyteče poslední kapka krve.“
Vyčerpaný Azíz tvrdě usnul.