Poprvé

Svítání se k nám oknem blíží,
sluncem zalévá pokojík v podkroví,
i když se nám oči ještě klíží,
radši rychle vstanem, ať se nikdo nic nedoví.

Mých sedmnáct a tvých o pár dnů míň,
dnes v noci hlídal tenhle pokojík,
maloval jsem zámky, nás dva, velkou síň,
pak opila´s mě štěstím, já zašeptal jen – dík.

Bála ses táty a já, co řekne máma,
až se to dozví o nás dvou v podkroví,
nikdo nic neví, snad jenom ty sama
a hvězdy v očích a ty nic nepoví.

I když dnešní ráno je jako každý jiný,
pro nás je jediný, nesměnitelný,
vždyť téhle noci jsme obelstili stíny
a četli stránky z knížky kouzelný.

Tenkrát jsem se bál,
když jsem s tebou stál
v tom podkroví…