Kraken a Helena – epos o třech dějstvích

*** Úvod ***
28.8.1883 se díky sopečné činnosti propadl ostrov Krakatau do oceánu a do jeho žhavého kráteru se nahrnuly miliardy litrů vody.
Následný výbuch byl tak silný, že vytvořil nejsilnější zvuk v novodobých dějinách lidstva. Ještě 5000 km daleko se velitel jedné vojenské posádky domníval, že slyší výstřel z děla.
18.5.1980 vybuchla sopečná hora sv. Helena. Energie výbuchu byla větší než by mělo 500 jaderných pum svržených na Hirošimu.

*** Dějství první – Krakenovo volání ***
Na našem věku už nezáleží,
jsme tak staří jako Země sama.
Ohnivá láva nám v žilách běží,
po dlouhém spánku rozpoutá drama.

Dvořil jsem se ti už před sto léty,
já stále mám sílu bohatýra.
Pod světem skryty jsou jiné světy,
tajemných zákoutí Všehomíra.

Předlouho spal jsem na žhavé peci,
spoután pevně v okovech žulových.
pak probral jsem se v kamenné kleci,
krev vřelá se vzbouřila v žilách mých.

Kde jsi má krasavice ohnivá?
Oba jsme kdysi zpívali stejně.
Vášnivě milovali se my dva,
divoce, něžně a samozřejmě.

Splynuti navěky v jedno tělo,
ohněm lávy vpleteni do sebe.
Při polibcích to dunivě hřmělo,
zářivé blesky česaly nebe.

Poddali jsme se slastnému spánku,
výsadě unavených milenců.
A odpočívali v chladném vánku,
splétali touhu myrhových věnců.

Vzpomenuv našeho milování,
vlna chtíče mnou náhle projela.
Duněním volám tě moje paní,
vybuchla pára, zem se zachvěla.

Neviděn, neslyšen svojí milou,
nic nemůže zastavit už můj chtíč.
Mocnou erupcí, strašlivou silou
Zemi jsem proměnil v kopací míč.

Po výbuchu mých nehmotných citů,
ulehám vyčerpán v mé lože sám.
Zazděn v hlubokém podmořském krytu,
jak Prométheus k skále přikován.

Po stranách sevřen jinými živly,
zajatec kamení, přikryt mořem.
Naději smutná, oči mi zjihly,
oceán slzí já prolil jsem hořem.

*** Dějství druhé – Probuzení Heleny ***

Hlas milovaný jsem uslyšela,
teskně mě volá z dlouhého spánku.
Vášnivě bych se milovat chtěla,
oslavit noc v lásky svatostánku.

Volání mého spícího milence,
já toužila po něm tisíce let.
Spala jsem v hrobce, na sobě věnce
slepé oči mé neviděly svět

Pak láska mocná horou pohnula,
snad samodruhá svou touhou zkrotla.
Tenata lásky mě v luk prohnula,
tětiva s šípem v kříži se protla.

Rozdělilo nás jedno století,
než moje těžké okovy praskly.
O marné lásce zvěst se rozletí,
slzy mé lítosti marné zaschly.

*** Dějství třetí – Souboj s časem ***

Vesmír je konečný, láska věčná
je jeho marnivou stvořitelkou
Až Zemi rozpůlí rána sečná
stane se laskavou velitelkou

Láska se stane králem cézarů
a nikdy víc nevzdá se koruny
brnkne na svou nebeskou kytaru
nechá pak čarovat z duhy struny

Poté sejdou se milenci spolu
ukončí věčný boj lásky hlas.
Posnídají u jednoho stolu
svobodná touha přemůže čas