Můj život v Rusku XIV. – Konec brigády

30.8.1982 brigáda v Kazachstánu skončila. Domům sice chyběla střecha, protože při tom všem úsilí, ale předseda kolchozu Krasnaja zarja ? pro který jsme to stavěli, byl zjevně spokojen, prý že je po žních a už si to dodělají. Nevím sice, kde ty žně byly, protože obilí jsem tam neviděl, ale jak víte, nejen Rusko, i Kazachstán je veliký a Bajkonur jsme také neviděli. Ještě se mi vybavuje pár vzpomínek ohledně místních.
Jediné co jsem viděl jak obyvatelé vesničky Ivanovka, se kterými jsme se jaksi nestýkali, vyháněli ráno krávy na pastvu. Ony šly víceméně samy a vždy stejnou trasou, to jest přes náš tábor. Někdy kolem páté hodiny ráno, to jsme byli obvykle v limbu. Ale zvonce co měly na sobě a jejich bučení se nedaly přeslechnout. Okolo deváté, když zapadalo slunce, zase se spořádaně vracely domů. Přál bych vám to někdy zažít, měl jsem velmi romantické pocity. Jako bychom byli někdy v 18. století.
Místní bydleli od nás nadohled, ale Rusáci se asi za ně styděli, nebo jimi pohrdali, to jistě nevím. Prostě nechtěli k nim chodit a tvrdili, že jsou zaostalí a nebezpeční. Jediné co si pamatuji, byla rodinná hádka. Muž se ženou po sobě štěkali tak hlasitě, že to bylo slyšet až k nám. Hádali se nejspíše kazašsky, protože jsem jim nerozuměl. Pozoruhodné bylo, že muž seděl na koni, který se vzpínal a práskal bičem, naštěstí ne o onu ženu. Scéna jako z filmů o Divokém Západě.
Nezapomenutelná byla návštěva v suché sauně, kterou obhospodařoval nevelký stařík. Pozvali mě tam Gríša a Péťa, se kterými jsem se tam skamarádil. Prý mu dali flašku vodky. Neptal jsem se raději, kde ji uprostřed stepi vzali, když v táboře jsme měli „suchoj zákon“. Přátelé, takovou saunu jsem nezažil nikdy předtím a už ani nikdy potom. Dřevěný domek oplácaný jílovitou hlínou zvnějšku i zevnitř asi tak 3 x 5 metrů. Vevnitř rozdělen na jednu a dvě třetiny. V té větší části byla velká cihlová pec oplácaná tlustou vrstvou hlíny stejně jako stěny. Do té pece se ovšem přikládalo z té menší části, kam vedly dvířka do topeniště. Topilo se čistě březovým dřevem a to úžasně vonělo v obou místnůstkách. Jílovité bláto, kterým bylo vše oplácáno, mělo jednu vynikající vlastnost. Ač bylo v sauně zcela jistě přes sto stupňů, dalo se o zdi opřít a měl jsem pocit, že jsou jen teplé. Navíc to bylo velmi příjemné. Na samotné peci byl rošt asi 2 x 1,5 m, dva lidi si mohli na něj lehnout. Vodu nám stařík už přinesl a v ní namočeny čerstvé březové metličky – vlastně asi metrové větvičky i s listím. Voda byla ledová, aspoň mi to tak připadalo. Někdo říká, že při švihání se oněmi metličkami se z nich něco uvolňuje a způsobuje mírné zdrogování. Nevím, jestli je to pravda, ale euforii jsem rozhodně cítil. Mé tvrdou prací zmučené tělo neuvěřitelně pookřálo, přál bych vám to zažít. Tohle žádná sauna, co jsem kdy později zažil, už nepřekonala. Nejlepší věci jsou prostě někdy ty nejobyčejnější.
Vrátím se k poslednímu dni. Kolchoz nám vystrojil slavnostní večeři, usmažili nám spoustu skopového, asi zabili berana nebo co. Masa jsem se v Rusku obecně rozhodně moc nepřejedl a na té brigádě také nebylo. Tak jsem se do toho pustil tak jako všichni s chutí. Když už všichni byli nacpaní, až odpadali, bylo vyhlášeno zrušení suchého zákona a přinesena vodka. Nejsem žádný přeborník v pití, ale toho dne jsem se nějak nehlídal a tak ve mně postupně zahučelo asi deset „stakánčikov“. Až později mi došlo, že stakančik – to je „100 gram“ tedy více než dvě velké. Nicméně si jasně pamatuji, že jsem v půl druhé zapadl do postele, protože jsme na druhý den měli jet se skupinou deseti lidí do Kokčetavu na letadlo do Taškentu. Asi jsem se nezmínil, že součástí plánu byl pro zájemce výlet Taškent-Buchara-Samarkand vlakem. Měli jsme jet až druhý den odpoledne na letiště, odlet byl v sedm večer, takže jsem byl klidný. Asi jsem nebyl sám, kdo byl pod obraz, někdy kolem třetí mě vzbudili nějací pitomci, co považovali za vtipné napatlat spící zombie zubní pastou. Zahnal jsem je a hned zase usnul. V pět ráno mě budí komandir – „Vstavaj bystro, pojechali na aeroport, samoljot žďot.“ Myslel jsem, že je to nějaká legrácka, ale za chvíli se objevil znova se skupinou dalších. Během pěti minut jsem se musel sbalit, sedli jsme na náklaďák a jeli.
Na náklaďáku jsem se dozvěděl, že se někdo spletl a letadlo neletí v sedm večer, ale už v sedm ráno. Umíral jsem. Alkohol způsobil neskutečnou dehydrataci a v hlavě mi bušilo tisíc permoníků a to důkladně. Třepání náklaďáku jsem vůbec nevnímal. Ale to nejhorší teprve mělo přijít.
Na letišti jsme se dozvěděli zdrcující zprávu. Ne, letadlo fakt neletí v sedm ráno, letí v sedm večer. Uf! Rusáci, co letěli se mnou, buď chlastali míň, nebo vydrželi míň, nejspíše obojí byla pravda. Ještě na letišti, když se dohadovali, co dál jsem si všiml, jak tři nevábně vypadající výrostci dali pár do zubů. Nikdo se do toho nemíchal a já zbaběle usoudil, že bych také neměl, ať si mě nerozsekají do kebabu. Ovšem trochu mě to probralo a získal jsem k okolnímu prostředí jistý opodstatněný respekt. Když tedy rozhodli, že kdo chce, může jít do města courat po obchodech (já jediný jsem neměl zájem), usoudil jsem, že sám je na letišti čekat nebudu, protože usnout zde by nebylo moudré. Nahodil jsem tedy krosnu na záda a ploužil se za nimi. Vyšlo slunce a teplota se přehoupla přes 25°C Cítil jsem, že smrt dehydratací se neodvratně blíží a v duchu si sliboval, že se už v životě nedotknu chlastu. Došli jsme na tržiště a měli tam žluté melouny. Znáte je, u nás se prodávají v řetězcích, mívají tvar ragbyového míče a váží tak do jednoho kila. Tahle sorta ovšem byla jižnější, byly tam kousky i přes deset kilo. Jeden jsem si koupil, asi tak tříkilový a hodil ho do sebe. Chvíli se mi ulevilo. Chvíli. Než jsem dostal průjem. Naštěstí to nebyl intenzivní kazachstančik, ale mezi devátou a patnáctou hodinou jsem tak pět krát musel. V obchodě jsem si ještě koupil sedm lahví čehosi na pití, byla to nějaká bublinková voda, černý chleba a konzervu, kterou moc neumím popsat, ovšem hlad mi dodal chuť a ty vody zase pomohly zavodnit organismus.
Zmučené tělo se mírně vzpamatovalo, pokud se dá o něčem podobném hovořit, když se couráte městem v třicetistupňovém vedru s desetikilovou krosnou na hřbetě. Přišel další problém. Chtělo se mi tak strašlivě spát, že jsem skoro usínal za pochodu. Naštěstí přišlo vysvobození. Kokčetav má na naše poměry dost obyvatel, ale infrastrukturu fádní a slabou. Špatně zásobené nevábné obchody a všude samé paneláky. Zjevně to přestalo bavit i mé střízlivější společníky, protože se rozhodli, že zapadneme do kina. Byla tam nějaká komedie od Šukšina, ale nevím o čem, celý film jsem prospal. Na konci mě vzbudili, bylo kolem páté odpoledne, takže jsme se vydali na letiště.
Nějak jsme se dostali do letadla a letěli do Taškentu. Z velké části jsem to prospal také. Jen vím, že mě někdo vzbudil, když jsme přelétali nad Alma-Atou a díval jsem se z okýnka na nádherné velehory pod námi. Takto jsem se o první část cesty připravil.