Rybářská

Letní noc, srpnový chlad
slábnoucí vláda hvězdné tmy
Půl čtvrté ráno,
na kolo toporně sedám.

Ospalé tělo
tichu odevzdáno úpí.
Blázne
zanechej mžourání očí slepých!

Nestačil ti
klid peřin tělem ženy vonících.
Málo času
v osm na fabrické bráně odpíchneš

Rybáře závislost,
jsi všech tichých pošetilců král.
Na kole
k Odry splavu slabá půl hodina.

Aha, nejsi první, baterka
ospalé Zdar! – Zdar! dvojí zabručení.
Nahodit povoleno až o páté,
popaměti rozbaluji fidlátka.

Řeka je čas
asistuje při porodu slunce.
Zrozený úsvit
za křiku řeky ticha je opojný.

Vlhké dotyky
mladého říčního vzduchu hladí.
A slunce
pompézně vychází z útrob země.

Trpělivý zvuk
padajících vodospoust splavu
Líný pohyb řeky
vystupuje z utajení tmou.

Na protějším břehu
mlčící starý muž rozvážně pokuřuje.
Slova jsou zbytečná
když vyprávějí veselé bajky ptáci.

Plynu někam
s řekou, do neurčita věků
Mysl unášena
do hlubin transcendentna, tam za ten keř ..

Blíží se pátá
pomalu piánko zapíchnout vidličky
Dvě,
mám dvě ventky, olovo zasviští

Oslovuji
společenství pod hladinou
Co byste asi
chtěly dnes k snídani, mršky?

Pozoruji vážku.

A hele ho, dědka,
už táhne nestydatě druhou!
Policajt se zachvěl,
nervy vibrují na mém konci vlasce.

Teď,
prut se prohnul, cítím ji, povolit ..
Má sílu potvůrka ..
Sumec!

Prohrál svůj boj,
na břehu cvakne spoušť.
S jemnou úctou
vytahuji háček z tlamy.

Tak běž!
Cák! Šplouchne voda.
A sakra!
Zapomenutý čas vytahuje bič.