Řeka slov

Gregy:
Křehké a pravdivé. – Přeji málo vln.

Levandule:
... ty proudy slov posledního víkendu nás budou živit ještě dlouho...

Jarky:
ahoj!

Koprtinka:
Mně to prostě hlasuje samo, otevřu básničku, a už je tam stovka, bez kliknutí myší... Jen jsem chtěla doplnit, že záchranného kruhu není třeba. Je to o vnitřní síle sebe sama, a tu má každý, jen ji probudit.
Krásnej den.

Alci:
... jo, ten dech je důležitej !

Marcella:
... mlčky pohybuji hlavou nahoru a dolů
... děkuji Ti Pavle .... myslím na vás

smudlinek:
Příště ti dám pusu.

G.P.:
Šmudlo – to nebude potřeba

smudlinek:
Nemel a vohol se, drahý.

Levandule:
Tedy kluciííí, s Marcellou vám budem stopovat čas... ;-D

smudlinek:
58 vteřin a bez jazyku! Takže nuda

Ksíkos:
Je mi líto, že máte s Levandulí tak velké problémy, ale mlčením a rozchodem to nevyřešíte...

G.P.:
Ne, ne, Ksíkosi, není to o Levanduli a o mě... Je to jen příběh dvou přátel, kteří se sešli uprostřed proudu. Je to příběh přátelství, ne lásky. A věřím, že ta, kterou jsem chvíli doprovázel a snažil se jí ukázat břeh v dálce s pomocí mnoha dalších (a i té lásky) nakonec břehu dosáhne. Bude to dlouhá a bolestivá plavba, ale skončí v přístavu naděje a bezpečí... Viď, Ty o které (a které) jsem psal...?

...je fajn mít takové přátele

Ksíkos:
Máš tam název básně, máš tam anotaci...a nic...báseň je nezařazená... jak to má člověk poznat? Asi nepíšeš pro lidi... Proč to vlastně dáváš na Liter?

Koprtinka:
Ale Ksíkosi, tahle básnička přece JE pro lidi. Je o naději, a to v anotaci je. Proč ji aplikovat na konkrétní osoby, pro pochopení? Je o naději...

Levandule:
Myslím, že pro naději kolonka na literu prostě není... ... proto zřejmě autor zařadil báseň do „nezařazených“
A Ksíkosi, vážně děkuji za Tvoji starost ... víš, v poslední době se setkáváme s tolika zajímavými lidskými příběhy... že o nich i píšeme... a ne vždy uvedeme, že to není o našem vztahu... pak mylně vyvstávají pocity čtenářů, že máme problémy... (ne že bychom neměli, ale jsou v rámci našeho života ukočírovatelné a netýkají se toho našeho nejužšího vztahu lásky, protože je položen na kvalitních základech... jsme šťastní...) Tak nám to promiň... ještě jednou dík

JardaCH:
... mně naštěstí nic vysvětlovat nemusíte ...
... prý bacha na WLNy ... asi polsky ...

G.P.:
Jaroušku – tleskám – jak jinak

G.P.:
Koprtinko – líp bych to neřekl ani já (a to je co říct, že ? )

JardaCH:
... jako ... proč? ...

Ksíkos:
V té básničce píšeš o ní, o sobě a o vás. Tak jaké obecné lidi asi můžeš mít na mysli? Ta básnička je velmi velmi konkrétní. Pokud jste si říkali i věci, co se normálně neříkají, asi je mezi Vámi nějaký úzký, blízký vztah, nazýváš ji přítelkyně. Nebo to snad byla neslušná a sprostá slova? Ale ta se v téhle době bohužel říkají (maminky nám říkaly, co se neříká, ale to je dávno). Přesto tenhle Váš hovor o vás byl bolestný. Zjistils, že MLČENÍ (břeh v dálce) vyřeší tvůj problém a radíš plav tam MLČ. Nevím, co tou básní řešíš, neboť si myslím, že ta, které je to určené, si to (tvůj útěk a radu MLČ) ani možná nepřečte. Vždyť je to vlastně pro lidi...

G.P.:
Pro Ksíkose:
Hochu (promiň mi to oslovení, ale jinak už to nejde), dovol, abych Ti vysvětlil některé pojmy a náznaky mé básně. Omlouvám se Ti dopředu za to, že jako autor opravdu VÍm o čem jsem psal a se mnou to ví i ti, kteří vnímají mne, mou tvorbu, mou mentalitu, mé přátelství... Přítelkyně – je něco víc než kamarádka, ale nemusí nutně být milenkou. Je to dívka nějak mě blízká, mám ji rád (nemiluji jí) a jako takové bych jí rád pomohl... Břeh – je pomyslný břeh řeky, která plyne z našeho rozhovoru. Je to zastavení toho přívalu bolesti, který pramení z hlubokého rozhovoru o podstatě našeho neštěstí, trápení... A abys pochopil ono „o tobě, o mně, o nás...“ tak tedy kořeny této básně jsou v malé vesničce na broumovsku, kde se setkalo několik přátel, kteří si mají co říci a kteří se shodou okolností pohybují v prostředí Literu. Při tomto setkání jsme spolu mluvili. Hodně a hluboce, někdy se rozhovor dotýkal našich nejniternějších pocitů a skrytých bolestí. Byl proto bolestný a řeka slov byla plná slzí. Přesto přinesly úlevu a pochopení, přesto se nikdo s nikým nerozhádal a nemluvil sprostě. Ta „slova, která se neříkají“, byla to „tajemství“ které každý nosí v sobě a nesvěřuje jej na potkání... Mrzí mě, že jsem Ti musel takto polopaticky popsat svou báseň a prosím Tě, abys mne už nikdy nepokoušel vysvětlovat, co že jsem to vlatně napsal. Já to vím!

G.P.:
Jardo, třeba proto, že nepotřebuješ takovéhle články, jako je ten níže. Nikdy...

Ksíkos:
Pro G.P.
Taťko,
jsem trochu rozmrzen tím, že mne považuješ za někoho, kdo nechápe symboliku a dokonce ani slova, co jsou napsaná. Tvou báseň jsem pochopil už na začátku a snažím se ti celou dobu naznačit, že píšeš věci ze své hlavy na veřejný server způsobem, který mohou přesně pochopit jen tvoji nejbližší. Nám ostatním nezbývá, než hledat nějaký smysl. Musím přiznat, že vysvětlení o neshodách s Levandulí jsem použil schválně, abych tě donutil se zamyslet nad tím, co píšeš, protože i tak si to neznalý může vysvětlovat (o tobě, o mě, o nás, říkali si, normálně se neříkají, nechali se unášet... vždyť co jiného dělají páry). Místo zamyšlení přijde tvé další vysvětlení: příběh dvou přátel, chvíli jsem ji doprovázel (promiň, při tvém věku ta chvíle pro tebe může trvat i třeba pět let), pomocí mnoha dalších (i té lásky). Zase básnické (neurčité) vysvětlení. Proto jsem ti podal další své, možná extrémní, vysvětlení. Na to jsi mi poslal poslední polopatické vysvětlení, ty jeden tatíku...
Tak tedy jasně:
Vím, že víš, o čem chceš psát.
Vím, že nevíš, jak to lidi chápou
a teď už vím, že je ti to jedno, protože všichni jsou pro tebe hloupí.
A poslední věta: Možná je ti i jedno, co píšou ostatní... Napíšu ti sem jednu báseň, kterou jsem kdysi napsal. Pokud se mýlím v poslední větě, rád mi její smysl objasníš – to platí i pro ostatní čtenáře – těším se na Vaše rozbory (pokud se chcete zabývat i někým jiným než sami sebou vzájemně) jmenuje se O štěnicích a jiném hmyzu anotace: jsou kolem nás Tak se prý nějak zmnožili komáři,
možná je brzy ucítím na tváři.
Jsou už snad uvnitř ty savé potvory
nebo mám hlídat stavební otvory? napsáno v roce 2002

G.P.:
Á, chlapče, omlouvám se, že jsem Tě považoval za nedovtipného, jen se tak úspěšně tváříš Ze Tvých slov jsem konečně pochopil, že vysvětlení mé básně jsi nepotřeboval pro sebe, ale pro stádečko všech ostatních, kteří – na rozdíl od Tebe – nechápou... A protože Ti zřejmě leží na srdci jejich pochopení, řídil jsi se heslem – „Autor byl vůl, překladatel není“ (Werich) Děkuji za to, žes konečně vnesl jasno do mého zamlženého vědomí Doufám, že i ostatní Ti budou vděčni, bojovníku za osvětu A vzhledem k tomu, že se takhle ventiluješ na „veřejném serveru“ odpusť, že Ti takhle veřejně odpovídám.

G.P.:
P.S. Předpokládám, že při svém výkladovém talentu taky víš, že pochopení a vysvětlení některých příměrů vždy odpovídá duševnímu naladění a rozpoložení vykladače...

Ksíkos:
Milý starče, jak se říká, podle sebe soudím tebe. Já totiž žádné stádečko nemám a ani nechci mít. Mně tu nechodí nikdo lízat ruce, dokonce mi tu nikdo ani nikam neleze. O to tady 100jí tví spolu100lovníci, neboť jakékoliv jiné číslo je rozzuří a na100upí bojovníci žijící pom100u. Já nevytvářím atmosféru, kvůli které by lidé z Literu odcházeli, ani nikomu nenasazuji psí hlavu. A jestli za stádečko (=skupinu méně inteligentních živočichů, které je nutno chovat, chránit a vést) považuješ lidi, kteří nerozumí té které básni někoho z okolo tebe 100jících ne100rů čili 100žárů Literu, tak je mi tě opravdu líto...

G.P.:
Člověče, co Tě žere? Myslel jsem si, že pochopíš, že s Tebou válčit nechci. Takže teď to říkám naprosto vážně, bez špiček a bez ironie. Nech bojůvek a věnuj se tomu, kvůli čemu tady jsi. Je to můj poslední komentář k Tvým (možným) výpadům. Napříště věnuji čas pouze tvorbě.
Howgh

Konec konců:
Ahoj G.P., tahle báseň se mi velmi líbí, myslím, že nepotřebuje hodnocení, přesto jsem hodnotila, za to napsání, za myšlenku, hloubku, takovu tu upřímnost,...
Naděje ... dokud člověk doufá, tak je to dobré, horší je, když síly opouštějí, já ještě stále víru a naději mám, jsem za ně vděčná a skutečně je těžké temu uvěřit ...

Ksíkos:
Člověče,
nežere mě nic a všechno. Připadá mi, že jsme si oba dost podobní, třeba v tom, že chceme mít poslední slovo. A taky v tom, že nehodláme měnit svůj názor, když ho stále považujeme za správný. Určitě to byla změna takhle si povídat a zjišťovat, co vlastně v nás je. Tenhle koment nabízím jako svou ruku ke smíru a ukončení naší dosavadní vyostřené komunikace. Hodlám dál, pokud to uznám za vhodné, komentovat a bodovat Tvá díla (kladně i naopak) a očekávám stejný postup i z Tvé strany.
Sílu psát, číst i všechno ostatní přeje...