Cherri

CHERRI
*
7.6.1993

…

10.8.1993

Zazvonil zvonek u domovních dveří. Nikoho nečekám a tak k nim jdu trochu váhavě. Beru za kliku, otevírám a netuším, že tak měním svůj život na dalších dlouhých čtrnáct let…

Tím otevřením jsi vpadla do mého života ty – malá chlupatá kulička s roztomilým čumáčkem a očima jako dvě trnky. Dlouhé chlupy, prý znak hrdé chodské rasy ovčáckých aristokratů a věčně roztancovaný ocásek, neklamná známka stále dobré nálady. Při pohledu na Tebe jsem nezaváhal ani na chviličku a pojmenoval tě Cherri – miláček.

Všichni členové rodiny byli hned začleněni do tvé smečky a naše slečna Klárka povýšena do stavu spoluštěněte. Při povinném očkování tě držela za packu a zahrada vám brzy byla malá. Dvě malé slečny se vydávaly na průzkum okolí a předháněly se v rošťárnách.

A zatímco ty jsi brzy vyrostla v nádhernou psí dámu, Klárka k tvému překvapení zůstala pořád malým dítětem. A co víc, přibyly ti i starosti o úplně malé miminko – to se narodila další kamarádka do smečky, naše Lucinka. Pravda zpočátku byla jen tak na koukání a olíznutí, ale brzy i ona poznala na co má nožičky a šmejdila s tebou po zahradě. A když jste unavené, nebo snad venku sluníčko přestane hřát, schováte se do psí boudy, kde Lucinku zahříváš svými dlouhými chlupy a hlídáš její spánek.

V létě, v době dovolených máš nejvíc napilno – každý rok musíš dohlédnout na přípravy před odjezdem na tábor a zkontrolovat, jestli jsme všichni, když zamykáme dům a branku do zahrady. A s příjezdem na tábor začíná tvoje každoroční čtrnáctidenní směna. Nesmíš spát, nesmíš polevit. Jen ovčácký pes dokáže pochopit, jak velká starost je uhlídat padesátihlavé stádečko neposlušných dětí. A v lese i na louce stále vědět, kde kdo stojí, leží sedí, olíznout dětské slzy stesku a zapózovat pro objektivy fotoaparátů všech táborových obdivovatelů. Každý večer obejít usínající tábor a noc strávit před srubem hlavního vedoucího na stráži. A když se tvoje ovečky rozjedou k domovům, zůstáváš stát uprostřed prázdného tábora s velkými otazníky v očích. Kde jsou všichni?

Skončilo léto. Houbařská sezóna je pro tebe ráj. Skončilo léto a ty se proháníš po lese a pobaveně sleduješ svojí rodinku, jak se pinoží po stráních okolo Berounky, Sázavy, Vltavy, Jizery… Copak to ti moji lidé sbírají? Smradlavou plíseň? Zubatým úsměve si přeměřuješ naše snahy a pak přibíháš s klackem. To je přece zábava! Hoď mi, hoď…

Už dávno ne štěně a na bradě první šediny, ale přesto hravá jako v prvním roce. Naše Cherri. V zimě, když napadne sníh, je přece taky spousta zábavy. V závějích, na zamrzlém rybníce, v lyžařské stopě… Svět je přece nádherné místo pro hry, pro psí radovánky a dětská zlobení. Když my jsme. páníčku, nezlobily, jen jsme si tak trochu hrály – viď, Lucko…

Skoro jsme při té hře zapomněli na čas. Jen se nám občas trochu připomněl – Lucka šla do školy, Klárka vyšla z devítky, na tábor přijeli noví osadníci a ti staří zmizeli někde v čase. Najednou se stalo, že ti Lucka utekla ve vašem lesním závodě, tvoje nohy zeslábly a dech se zkrátil. Už ne jen brada, už celý obličej zešedivěl a zbělal a trochu hůř slyšíš… trochu? ba ne vždyť ty jsi slyšet přestala, babičko Cherri a jen stěží dojdeš od branky na verandu. Jsi stará a jiskra v tvých očích ztratila svůj lesk. Snad už si hledala místo tam nahoře na obloze, když jsem tě včera naposled pohladil.

Klečím tu, za nehty smutek lesní hlíny v místech, která jsi měla tak ráda. Dnes naposled pohladím tvůj čumáček, abych ti prokázal tu službu, o kterou vůbec nestojím a stal se tvým hrobníkem. Zalévám tvůj hrob svými slzami – to je blbost, že chlapi nepláčou, pro přátele pláčou všichni...

Sbohem Cherri, sbohem můj miláčku, sbohem…

CHERRI
+
4. 5. 2007