Luční trávě

Já dávám přednost stéblu luční trávy
před halloweenskou dýní,
ten štíhlý stvol mě totiž vážně baví,
i když podzim už stráně stíní.

Ta dýně se jistě pyšní
svými plnými tvary,
snad věří, že všichni hříšní
podlehnou. Mladý či starý.

Dýně má plná líčka,
když na záhoně zraje,
i slunce s ránem jí hýčká,
ta dýně barvami hraje.

Jenže, když večer se stmívá
a rosa na zemi padá,
ta dýně uvadlá bývá
a bolí jí ohnutá záda.

To tráva, ta i když stárne,
všem větrům odolává,
nesvádí boje marné
s časem, co odtikává.

Tu dýni snad rád by měl
Rembrandt anebo Mánes,
však já bych trávu rád měl
zítra stejnou jak mám dnes.

Dýně ctí den zemřelých,
věrná černému hávu
a pro přízeň svých okolních,
nechá si vydlabat hlavu.

Tráva větru se směje
a klidně bouři přečká
oděná často do naděje.
Trávu mám rád a tečka.

Já dávám přednost luční trávě
před halloweenskou dýní.
To jsem vám chtěl říci právě,
když louku podzimní čas stíní…