Vánoce

Nemám je rád,
svátky na sklonku roku,
svěcené božstvu bez svatostí.
Bezbožně zavalené modlami darů,
kropené chlastem
a křtěné slzami…

Nemám je rád,
ty svátky hojnosti
a obžerství
a plýtvání.
Závody ve „zbrojení“
kdo daroval víc,
kdo dráž…

Nemám rád ani
toho senilního dědka
ve směšné červené čepičce,
s falešným vousem
a falešným úsměvem.
Chřestí měšcem
se zlatými mincemi
a z jeho nablblého „hou hou hou“
je mi na zvracení.
A taky do pláče.

Stejně jako tomu malému neviňátku
na slámě ve chlévě.
Stejně jako Josefovi
a Marii…

Přiznávám,
že se mi stýská
po slaměných ozdobách na stromečku,
po bakelitovém autíčku na setrvačník,
po svetru, co potají upletla maminka,
po plechovém parním válci…

Že se mi stýská
po večeři vedle kuchyňského sporáku,
slavnostním oblečení v ten večer
i po vůni purpury…

Voněla i v obchodě,
kam jsem s maminkou chodil
a paní prodavačka (co mě znala jménem)
se vždycky usmívala.
I Jezulátko ve výkladní skříni se usmívalo
v jesličkách
v Betlémě…

Přiznávám,
že se mi stýská
po kolekci čokoládových bonbonů
a pusinkách z vaječného sněhu.
Takové uměla jen naše babička.
A dárky, dárky nosil Ježíšek.
Tenkrát ještě mohl, protože
dárků bylo málo,
jen tak – symbolicky
a on je snadno unesl,
mrňousek.
.
.
.
.
.
Nemám je rád
tyhle Vánoce.
To asi proto,
že přestaly být
Vánoci.

Přestaly být
těmi svátky
klidu a míru
a obyčejné
lidské
lásky…