Samaritáni – Zajatkyně

XXXVII.
Uprostřed noci někdo zabušil na dveře modulu. Rozespalá Natan otevřela okno. „Co se děje?!“ Natan měla v poslední době problémy se spánkem a v modulu nebyla mentální sprcha, takže usnout znova bude asi těžké..
„Paní ..“ ozvalo se tiše od dveří, „prosím paní, moje malá Aiša je moc nemocná. Kněz řekl, že si ji Wahed vezme do rána k sobě ,.. pomozte paní, pomozte!!“ ozval se tichý vzlyk.
„Počkej, už jdeme,“ odpověděla Natan a šla probudit Ani. „Vstávej, musíme pomoci! Umírá dítě.“
Ani se moc neptala. Věděla, že takový požadavek nelze teď odmítnout. „Pojď“, pokynula ženě a ukázala jí místo ve vznášedle.
„Jak se jmenuješ?“
„Warda.“
„Wardo, co se stalo?“
„Včera odpoledne dostala moje malá Aiša horečku a do večera se jí tělo začalo pokrývat skvrnami. Známe to, umřelo nám tady takto mnoho dětí ... Aiša určitě umře, když se nestane zázrak.“
Konečně dorazili k domu. Warda je zavedla do tmavé místnosti. V rohu místnosti, kde se téměř nedalo dýchat. Kouř z jakési směsi, kterou kněz, mumlaje nějaká zaříkání, vykuřoval prostory, byl všude. V rohu leželo bezvládné dítě. Natan přistoupila k dítěti, ale kněz jí v tom chtěl zabránit.
„Už je u Waheda, paní. Nedotýkejte se jí, nosí to neštěstí.“
„Teď nemáme čas, uhni,“ podívala se Natan a ostře si kněze, který byl proti vysoké Samaritánce drobné postavy, přeměřila. Kněz beze slova vyběhl ven. Natan přistoupila k bezvládnému tělíčku a přiložila k němu příruční diagnostický přístroj velikosti mobilního telefonu, vyvinutý Samaritány pro diagnostiku pozemských infekcí. Do dvou sekund jí bylo jasné, že Aiša ještě žije, ale je ve stavu sepse.
„Meningokoková sepse,“ řekla rozhodným hlasem. „Jde o minuty.“
Otevřela příruční kufřík a vyňala z něj malý aplikátor s univerzálními antiinfekčními bionanoroboty. Přiložila jej holčičce přímo na hrudník a stiskla spoušť. Do desíti minut se holčička pohnula a otevřela oči. Slabě se usmála a tiše pronesla „Mami, ... chce se mi spát. Kdo to ...“ a upadla do hlubokého spánku. Natan si oddechla a usmála se.
„Bude v pořádku Wardo. Lehni si vedle ní a vyspi se. Trošku tady předtím vyvětrejte. Ráno se na ni přijdeme podívat.“ Warda nebyla schopna slova, jen vydechla, „Zázrak .. děkuji ti, Jedinečný.“
Otočila se k východu. Zvenku se ozval hluk způsobený dupotem několika nohou. Do místnosti vstoupil velký robustní muž, skutečný obr, a silným hlasem vykřikl:
„Porušili jste naše zákony. Napadli jste našeho kněze! Půjdete s námi.“
Natan se podívala na Ani. Jediný pohled jim řekl, že ani jedna nemá v úmyslu se bránit a způsobit tím nějaký konflikt.
„Dobrá,“ promluvila první Ani. “Půjdeme dobrovolně. Vše se jistě vysvětlí.“
Hlouček mužů je obstoupil a onen obr, zřejmě jejich velitel, zavelel: „Půjdeme.“
Vedli je asi půl hodiny úzkými neosvětlenými uličkami Širázu. Jeden z mužů nesl zapálenou pochodeň. Nakonec došli k chrámu, který byl nedaleko centra. Velitel pokynul strážným a ti je vpustili dovnitř. Ještě dobrých deset minut je vedli chodbami, než došli do velké přepychově vybavené místnosti, kde je očekával Damis.
„Sedněte si prosím“ řekl s nehybnou tváří. „Napadli jste jednoho z nedotknutelných přímo před věřícími a tím i autoritu našeho Jedinečného. Nemohu vás teď odsud propustit. Budete mými hosty.“
„Co to znamená?“ pronesla chladně Natan. „Jen jsme pomohli nemocnému dítěti.“
„Neměli jste na to právo!“ vykřikl podrážděně velekněz. „Tady platí naše zákony. Vy budete uvězněny a Warda potrestána.“
„Jak myslíte,“ odpověděla mrazivě Natan.
„Půjdete dobrovolně?“ otázal se Damis. „Nechal jsem vám připravit jednu z místností. Je sice v podzemí, ale bude o vás dobře postaráno. Zítra ráno si promluvím s vašimi přáteli o kompenzaci. “
„Dobrá, půjdeme samy. Stejně se vám nepodaří nás utajit.“
„To ještě uvidíme. Všechny vaše věci vám vrátíme až po propuštění. Dobrou noc, dámy.“
Pokynul rukou obrovskému chlapovi.
„Muhammade, odveďte naše hosty do podzemní saténové komnaty.“
„Ano Nejvyšší,“ odpověděl Muhammad uctivě a uklonil se. „Pojďme,“ otočil se k oběma ženám a ukázal na dveře. Došli k točitému schodišti a sestupovali do podzemí. Než sešli dolů, Natan napočítala 280 schodů. Takže kolem padesáti metrů pomyslela si. Dole byl obrovský prostor, který vypadal jako nějaká jeskyně, ovšem plně zcivilizována. Stěny i strop obloženy dřevem, jen odněkud proudil relativně studený vzduch, a proto zde bylo poměrně chladno, asi 15 °C.
„Udělejte si pohodlí a o nic se nesnažte. Jediný východ jsou tyto schody,“ pronesl lhostejným hlasem Muhammad. „Zde jsou lůžka a tady máte přikrývky a polštáře, ukázal na tlusté vlněné přikrývky. „Zítra se uvidíme.“ Otočil se ke schodům a začal po nich stoupat nahoru. Za chvíli jeho kroky už nebyly slyšet.
„Tak já si jdu lehnout,“ pronesla Ani, „stejně se nic jiného dělat nedá.“
„Máš pravdu, musíme počkat do rána. Dlouho nás tady držet nemohou. Dobrou noc.“
Obě ženy byly dost unavené, a proto zalehly a během několika málo minut hluboce usnuly.