Lovec

Sedí tiše před obrazovkou svého počítače
nahrbená záda, sedí v poloze hráče
a oči trochu vlhké, jako by od pláče.
Drahnou chvíli pochází ty stránky,
sází tipy, píše, obrušuje hranky,
krouží slůvka barevná, jak omalovánky.
Sem a zas tam brouzdá těmi slovy,
že moc nečte, nikdo se nedoví,
sedí tu, a lačně tipy loví.

(Na oplátku – já dám tobě, ty mě,
jsem tu v noci, na jaře i v zimě,
samozřejmě, myslím to upřímně!)

Stovky tipů létají tu vzduchem,
jen neurazit, muže s velkým duchem,
co na tom, že vylétá vše tiše druhým uchem.
Když přečtete si slova velikána,
zůstane vám v ústech příchuť slaná,
nebo trpká z veršů toho pána
a pročtěte si jeho komentáře,
to vám hnedle zčervenají tváře
studem. Ze slov toho lháře.

(Vše se děje v duchu literárním
a co na tom, že jen hloupě žvaním,
ješitnosti jen těžko se ubráním.)

Tiše šplhá po tipovacím žebříčku,
jednu, druhou, pak i třetí příčku,
modré stránky na růžovém sklíčku.
Stovky tipů získal za svou snahu,
vydává se na oběžnou dráhu,
odkud posílá svou literární vláhu.
Budiž přáno, dostal zaslouženě,
pochlubí se psovi, přátelům i ženě,
i já bych je chtěl, prosím poníženě…