Smích v cele

Chci se smát
všem svým propadům -
ne se bát
kdy mohu opustit dům
dle rozkazů těla.
Velmi toužím po práci,
tolik bych toho chtěla,
však zbývá jen dělat si legraci
ze života, kterým je cela.
Směji se svému vězení -
stěny z ochablých svalů,
důmyslné nástroje mučení
únavy, co strahávají dolů
na kolena a ještě níž,
tam, kde i krysy piští SOS,
k peklu a smrti blíž:
„upadni, zblázni se, vlez k nám, vlez!“.
Na kolenou rozhlížím se,
matně vidím, počítám,
jedna, dvě, tři – až ke sté
a dál... není člověk sám
se svou smrtelnou únavou,
které nepostižení nevěří
a nám s touhou sálavou
bez výčitek láteří
cosi o pracovním potenciálu,
a že unaven je dnes každý -
člověk vlez by do kanálu,
nebo by je s chutí praštil!
A znovu další vyšetření,
a znovu další komise,
byrokracií stále vyřízení,
k tomu nedůvěra, emise.
Chci se tomu smát -
vždyť není lepší komedie
než u komise stát.
Dalšího člověka ubije
neúctou a svými frázemi,
invalidní důchod neuzná,
zničí poslední zbytek zázemí,
z minijistot pacient i rodina
má rázem rozvod či jinou krizi,
musím se tomu vážně smát
jak my lidé jsme si cizí!
Důvěra nahrazena subjektivními pocity,
spravedlnost hloupostí zas,
nejsou zjištěny nemoci příčiny,
ani lék, a její zhoubný kvas,
jenž známe jen my – postižení:
bez peněz, důstojnosti, sil -
ve velkou legraci život mění...
Křičím vám do uší „smějte se s námi
zničeným rodinám, bolavým lidem,
dětem s ležícími matkami
- zničené každodenním bojem
za výdrž u plotny,
za úsměv na tváři...“.
Jak dlouhou ochotny
budem stát před žháři
našeho snažení?
Tečou mi slzy smíchu – z vás,
soudcové vážení!