Jed v systému lásky

Fungující dokonalý systém
jako zubatá kola
tak těsná, jako láska k dětem
rozbitý zas volá.

Ochozené zoubky klapou
odchod – pryč – odchod – pryč,
jdeš depresí jak vatou
láska – kýč – láska – kýč.

Zasel jsi do systému rodiny
jed slabošství a scén,
kdo je bez viny, kdo bez viny,
tak na nás hůl vem.

Dítě křičí – už nepřijdu
nebo jdu pryč, jdu pryč
nebo já se zabiju -
bože, znič to, znič!

Ta slova proher a scén,
ta slova plná jedu,
co rvou mi z těla srdce ven
a hnout s tím nedovedu.

Plazím se sama v sobě,
abych vyšťourala lásku všechnu,
jíž jsem schopna k lidem, Tobě,
občas se však z místa nehnu.

Tolik bych ráda příkladem byla
lidem prázdným, bez lásky,
však rodina jakoby se rozbila,
mučí mě nekonečné otázky.

Proč dítě dokáže tak zlé být,
proč muž tak bezcitný,
proč na mě nemůže zbýt
oharek pochopení nezbytný?

Proč přežívám stále rozervaná,
přátelstvím a pomocí chudá,
pro jiné stále rozebrána,
pro sebe často druhá.

Jiní – jen když dávám,
chtějí mě a berou,
když sama v sobě prohrávám,
pomoc dávají mi levou.

Manžel dupne si a zatlačí
mě hlouběji do samoty,
to, co dělám, nestačí,
libuje si ve světě hluchoty.

Flegmaticky uniká
všem signálům varovným,
city si zamyká
před mým zrakem hladovým.

Tak si občas umírám
zanesena toxiny,
pak zas vstanu, nevnímám
- vždyť, kdo jsme bez viny
v neumění lásky,
... vždyť, kdo jsme bez viny
v neumění lásky.