Večerní vědma

Večerní půlsedmá
(když jdu z práce)
je moje smutná vědma
(a to bez legrace).

Únava mě sráží na kolena,
vzdálený hluk lidí v hlavě,
těžká víčka k sobě přitulená,
usnula by v chůzi, v stoje hravě.

Aura mi sama tunel tvoří,
abych prošla Václavským mraveništěm,
poslední zásobník paliva hoří,
už nedostává se do mozkových stěn.

Nemám vůbec sílu ani jít domů,
jak nevidomou vede mě podvědomí,
zase potřebuji nebe a mízu stromů,
Tvé dlaně, básně a věčné snění.

Dvanáctá noční
(když jdu do postele)
odpočinek počni!
Mé přání rozestele
Tvou náruč, v ní noc
a ranní probuzení –
energie ani málo, ani moc,
tak akorát pro rozednění
dalšího dne…