U svých zorniček

Střapečky řas
nechávám viset
ze zavřených víček
Přemýšlím…

Dny
husté bílou tmou
jen líně
opouští
svůj kotouč
toaletního papíru
Čtvereček za čtverečkem
i s jejich kvítky
splachuji
v oknech svých očí

Opakovaná touha
o čase po úplňku,
o klidu po bouři,
o tichu v duši

Propiskou vymíchám
z vystydlé kávy
svůj hrnek bolesti
do básně

anebo ne

spláchnu ji
do bambulek slz
na střapečkách řas
a nenechám je viset

Ustřihnu vlastní vodu,
aby se svobodně
koulela po tvářích
třeba do mé koupele ve vaně,
pak ji vyšlu místem špuntu
na cestu kolem světa
odpadním potrubím
až do pupku země

Střapečky řas
nechávám viset
ze zavřených víček
Sním…
o modrém nebi
u svých zorniček