Liška, vlk a medvěd

Vlk a medvěd byli opravdu dobří přátelé. Toulali se spolu lesem, lovili společně a o potravu se dělili spravedlivě. Velmi dobře si rozuměli i beze slov a nic jim nechybělo ke štěstí.

Liška chodila sama lesem a neměla moc loveckého štěstí. Náhodou narazila na medvěda s vlkem, jak si zrovna pochutnávali na statném divočákovi, kterého vlk nahnal medvědovi přímo do rány. Mlsně je zpovzdálí pozorovala.

„Pojď blíž liško, pozval ji dobromyslně medvěd. Máme tolik, že to ani nesežereme. Jen se neostýchej!“
„Tak snad kousek .. , abych neurazila.“ předstírala liška, že nemá hlad. Přistoupila ke kanci a uždibla pár kousků z kýty.
„Moc dobrý, mladý kus ...“ pochválila jídlo. „A kdo z vás jej ulovil?“
„Tady vlk ho uštval,“ odpověděl medvěd a slastně zafuněl.
„A medvěd ho zabil,“ doplnil vlk.
„To se vám to loví, když jste dva,“ odpověděla liška a nasadila smutný výraz. Nemohla bych to někdy zkusit s vámi? Umím taky docela dobře vařit. Když bude co.“
„Hmmmh ...“ mlaskl medvěd. „Dal bych si pečeného bažanta ..“
„Nebo stehýnko ze srnčího ..“ zálibně povídal slintajicí vlk.
„Tak, dobře, dobře,“ smála se. „Ale musíte mi pomoct. Za Malinovým vrchem je malý lesík se kterým sousedí pole. Viděla jsem tam stádečko mladých laní, ale utekly přede mnou. Tobě by jistě neutekly,“ povídá vlkovi.
„To si buď jista, že ne,“ nafoukl se vlk.
„Teď je už pozdě. Vyspíme se a ráno tam vyrazíš,“ povídá liška. „Medvěd mi tady zatím pomůže. Musíme postavit chatu, ať to můžeme sníst trochu kulturně! A taky potřebuji dříví na oheň. Já seženu hrnec, vím, kde ho hledat.“

A jak liška řekla, tak udělali. Vlk šel lovit srnky za Malinový vrch a medvěd se dal do práce. Liška mu ukazovala, co má kde přinést, co kam položit a postavit. Už bylo pozdě odpoledne, chata postavena, oheň připraven a vlk nikde.

„Asi se nám někde směje, jak tady dřeme a hřeje se někde na paloučku na sluníčku. Dobře si spočítal, že kdyby se vrátil dřív, musel by taky tvrdě pracovat, jako my. Ty medvěde jsi dříč, ale tvůj kamarád vlk je děsně líný.“
„Ale ne ..“ zabručel zahanbeně medvěd. „Vlk je dobrý kamarád, ..“
„Jsi příliš skromný medvěde. Vlk se trochu proběhne a nažene ti kance, ale bojovat musíš ty. Vlk by jistě pro tebe život nenasadil. Ale třeba mu křivdím, nechme toho.“

Asi po hodině se vlk vrátil a v zubech vlekl mladou laňku.
„Kde jsi byl tak dlouho?“ zeptal se rozmrzele medvěd. „Mám velký hlad. Vždyť jsi měl jen ulovit po ránu laňku za Malinovým vrchem. My se tu s liškou nadřeli a máme velký hlad.“
Tohle vlk nečekal. Provinile se na medvěda podíval a mlčel. Proč jen je jeho kamarád tak rozmrzelý? Vždyť už spolu často měli hlad a o náladu je to nepřipravilo. Nikdy se nehádali.
Nebude mu přece vysvětlovat, že tam nebyly a celý den se štval po lese, aby je našel.
„Ale medvěde, nebuď takový bručoun. Hlavně, že je vlk zpátky a přinesl potravu. Stáhnu ji a upeču na ohni.“
Vařit liška skutečně uměla. Posypala maso bylinkami a za chvíli se linula lesem omamná vůně pečínky. Náramně si pochutnali a šli spát.
Ještě před tím, než usnul si medvěd pomyslel, že liška je opravdu dobrá kamarádka. Vlk
se někde flákal a ona ho ještě omlouvá a chrání. Jinak by mu dal co proto. Tohle se kamarádům nedělá.

Ráno se probudili a liška už mezitím čile poskakovala po chajdě. „Trošku jsem si ještě zobla ze zbytku pečínky, nevadí? Ale už to byly samé kosti, musela jsem to vyhodit.“
„Jasně, že to nevadí,“ vyhrkli vlk i medvěd společně. „Ale co budeme jíst?“
„Mám další nápad.“ pronesla tajemně liška. „Tentokrát půjde na lov medvěd a vlk mi tu pomůže uklidit, dostavit kuchyň a sehnat dřevo na oheň.“
„A o co by jako šlo?“ zeptal se medvěd.
„V Zaječí dolině pase bača stádo ovcí. Skoro vůbec je nehlídá, už dlouho mu nikdo žádnou neodnesl. Mělo by to jít lehce, vyber nějaký tučný kus. Ale samozřejmě, je to jen pro odvážné. Bača má pušku a psy.“
„Tak to je pro mě,“ nadmul se medvěd. „Zařídím to. Vlku, ne abys se tu flákal. Hezky lišce pomoz.“
„Ty o mně pochybuješ, kámo?“ odpověděl smutně a trochu uraženě vlk.
„Jdu na to,“ nechal si odpověď medvěd pro sebe a vyběhl k Zaječí dolině.

„Ty vlku,“ povídá liška. „Medvěd je sice silný, ale nešika. Jsem ráda, že jsi tu se mnou na tu řemeslně náročnější práci. Navíc nevím, proč se tu tak naparoval. Je hrozně líný. Skoro všechno jsem musela odedřít sama.“
„Je trošku pomalejší, ale že by byl líný jsem si nevšiml.“
„Jsi hodný a dobrý kamarád. Ale přespříliš skromný. Ty se honíš za kancem a naservíruješ ho medvědovi na stříbrném podnose až pod nos. On si sedí a čeká. Pak si jednou praští a má odpracováno.“
„Takhle jsem nad tím nepřemýšlel .. „ váhavě odpověděl vlk. „..už by tu měl být! Kde je? Nějak mi po té práci vyhládlo!“
„Asi má už dávno uloveno a někde si lehnul do stínu, aby nemusel makat, filuta!“ usmála se liška.

Za hodinu přiběhl medvěd, celý uřícený a v tlamě měl půlku ovce. „Honili mě psi, šli mi po stopě a musel jsem přes koryto potoka, aby mě nevyčmuchali. Celou ovci jsem neunesl, nasákl jí kožich vodou a byla moc těžká. Musel jsem ji roztrhat.“
„Nesežral jsi ji náhodou sám?“ zeptal se vlk.
„No kamaráde, poslední dobou mě začínáš štvát, víš to? Taky jsem se tě neptal, kde jsi byl včera celý den!“ zavrčel medvěd.
„Ale chlapci, chlapci, .. nehádejte se a běžte rozdělat oheň. Na chvíli si odpočinu a dám se do vaření. A šla si lehnout do stínu.

Vlk s medvědem šli rozdělávat oheň.
„Ty, vlkošu.. kámo nikdy jsme se nehádali. Co se s tebou děje?“
„A co se děje s tebou meďane?“
„Tak já ti to řeknu vlkošu. Obviňuješ mě tu, že jsem nepřinesl celou ovci a přitom ses včera uráčil přijít až k večeru. Někde sis válel šunky lenochu.“
„Já jsem lenoch? A kde jsi na to přišel?“ zpozorněl vlk.
„I liška to říká,“ odsekl medvěd.
„Aha, to je zvláštní ..“ zamyslel se vlk. „A mi zase říkala, že jsi neohrabaný a k tomu líný. Prý musela odedřít všechno sama.“

Vlk s medvědem se na sebe podívali. Medvěd se usmál.
„Jdeme?“
„Jdeme!“

Odtáhli nenápadně ovci a sežrali ji. Všechno důkladně uklidili a zapálili oheň. Pak udeřili na lišku.
„Kde je ovce? Musela jsi ji sežrat, jako dnešní snídani! A teď máme hlad a sežereme my tebe, potvoro!“

Liška na nic nečekala a pelášila pryč. Po hodině útěku se posadila na pařez a postěžovala si.
“Tak to mám za to, že jsem chtěla těm buranům pomoci. Za dobrotu na žebrotu!“