Had a opice

Potkala opice v pralese hada. Had byl celý zmožený, právě trávil králíka, kterého ulovil. Opice povídá:

„Jak se vede starý brachu?“
„Špatně, milá opice. Jsem celý ztuhlý. Dnes je nějak zima.“
„No to je mi opravdu líto. Vy hadi jste na tom opravdu špatně. Stále se jen musíte válet v prachu, protože nemáte nohy. Opravdu je mi tě moc líto. Když se trochu ochladí, ztuhne vám krev. Nemáte ani pořádnou srst, jako my opice. Jste opravdu k politování. Stále musíte dávat pozor, aby na vás někdo nešlápl, třeba slon. Jak tak chudinko můžete žít?“

„Máme těžký život milá opice. Nestojí to vůbec za řeč. Trochu jsem zabloudil na lovu a teď se nemohu vrátit zpátky ke svým vyhřátým kamenům. Ztratil jsem směr a skoro se zimou nemohu hýbat. Zrovna včera jsem svlékl starou kůži a ta nová nestojí ještě za nic. Přes ty husté stromy nepronikne ani paprsek slunce.“

„Vaše kameny jsou támhle. Slabá půlhodinka cesty,“ povídá opice.
„Půlhodina je to pro tebe opice. Pro mě je to celý den. A všechno mě bolí, jak jsem ztuhlý. Asi tady zemřu, jestli se neoteplí.“

Opici se hada zželelo.
„Kamaráde, vezmu tě na záda a odnesu tě tam. Pro mě to nic není.“
„Ale to nemohu po tobě žádat,“ povídá had. „Proč bys to měla dělat?“
„Udělám dobrý skutek. Vždyť jsi tady úplně bez domova, nenechám tě přece umřít.“ Opice popadla hada, dala si jej na ramena a vydala se na cestu.

„Pomalu, pomalu, vždyť spadnu,“ povídá had. „Mohl bych se tě chytit za krk?“
„Jen se chyť. Ale opatrně,“ povídá opice. „Za chvíli už tam budeme, odpočineš si.“
Až došli k Hadím kamenům.
„Ještě jsem tu nikdy nebyla, naši starší nám to zakazovali. Prý jste vy hadí zlí. Teď vídím, že to byla pomluva. Kde máš svůj kámen?“

„Přímo před námi,“ zasyčel had, omotal opici ještě více a uškrtil ji.
„Děti, přinesl jsem vám něco k jídlu!“