Perlová dráha

malíček:
Řekni mi prosím jak se sčítají naše viny. Jsem u čísla 189 a mám pocit, že teprve začínám. Jedna z nejhezčích věcí, jaké naposledy četl, slyšel, viděl. Mé čelo se v úklonu dotýká země. Tak moc se mi to líbí.

Levandule:
Malíčku, to je bezva, máš pěkný start... až budeš u čísla 999, tak můžeš pracovat na odpuštění... sám sobě
ZVU (podle robotů) Tě do ráje snů... na startu už stojíš

...snovou loď právě opouštím ale vize máš hezké

Marcella:
... na šňůrkách DVĚ perly se houpají
... v lásku doufají ...

smudlinek:
...dvě perly co na šňůrce v lásku doufají
každá na druhém konci si tiše zoufají
a čekají
na popostrčení
do středu šňůrky...

Levandule:
... a střed té šňůrky... co to je? Pupek! A čí? Pupek můj nebo Pavlův nebo světa?

smudlinek:
Nebudeme troškařit – je to střed vesmíru!!!
A v obecenstvu to zašumělo...

JardaCH:
... ale nikdo je nepostrčí ... budou po sobě toužit na koncích šňůrky ... dokud se nerozpadnou ... stářím ...

Levandule:
Střed vesmíru! Juchůůů! Jsem v sobě ve středu, v Tobě, Ty ve mně... jo, Pavle, díky Šmudlínkovi prožíváme na své šňůrce vlastně netušené...
(jo, a nejen ve středu ;-D)

G.P.:
Co blázníš, já ve své skromnosti vím už dávno, že střed vesmíru, pupek světa a pupek můj jedno jsou

Konec konců:
Nové síly pro zítřky ... tak to je opravdu trefné, zrovna toto potřebuji.

Marcella:
... jo Pavle ... chlap bez pupku je poloviční mrzák ... říkaval mi děda ...

WhiteSkull:
...zrovna jsem se probral ze snu řidiče o udržovaných silnicích ...nezbyl ti kousek nějakého pěkného ...:) ...

JardaCH:
... Marcelko, Tvůj děda byl moudrý muž ... DD
... prý budeme RECitovat ...

isisleo:
))

Jarky:
celá naše Levandulová, a víš že by to byl poetičtější nick, Levandulová....něžná jemná, citlivá...

Levandule:
Ježiš, Jaruš, děkuji! ... i tak mi říkají (nebo zpívají..)
Děkuji všem

Levandule:
Jo, Jaruš... a možná je to takhle správně. Nejsem jen něžná, mám v sobě i Tvoji živelnost... ale to snad už víš ))

JardaCH:
... vy jste tady, holky, vůbec takový živlové ...

Zázrak:
Děkuju za komentík a co k té básni? Přiznvám jsem dřevo a jen tak něco nepochopím

Mourek:
Stačí jen brnknout – jedna o druhé dobře ví.
Velmi rády se samy na šňůrce perly k sobě postrčí. V chlorofylové zeleni krásně troubějí jeleni )
Promiň, to mi jen tak ujelo (nedokázal jsem odolat).

Levandule:
Tak já se Ti, Zázraku, pokusím tu moji báseň vysvětlit:
od Cecilky jsem si půjčila knihu Plamen duše... po letech jsem se zase začetla do románu, který mě hřál u srdce a ve kterém jsem se zase dozvěděla něco nového... např. to, že na ránu se mají položit zelené lístky z louky, je v nich chlorofyl a ten zabraňuje množení baktérií...
Já jsem si toto připodobnila k bolesti ze ztráty snů, k zastavení a hojení této rány a sny jsem tímto znovu nastartovala pro své zítřky... Zelená je barva naděje. Zelená hojí, uklidňuje. Proto to vnitřní sebehojení dlaní přírody...

recht:
nevysvětluj, to je všechno cítit i bez rozboru...

Lota:
A já k té zelené ještě přídám,že mládí má zelenou.

Dixie Bechert:
Tolika fantazie a snění, až se z toho pomalu hlava zamotá. Tvé básně jsou příjemnou melodií plné nápaditosti,hlubokých citů a pozitivity. Moc děkuji za hodnocení a komentáře, velmi mě potěšily:-) P.S: To já se mám od tebe co učit smyslná Levandule!

Mourek:
Kytičko, jak budu moci, napíšu. Je skutečná (a chci ji dát jako přílohu), ale už mne to téměř nijak nezraňuje.