Šachovnice stínů

Z koutků víček drolím zaschlé slzy...
(vzpomínám)

Křížový výslech a útok generála
jsem ze sebe vytrhla
jako zkaženou stoličku...

Bezešvý odchod půlnočními ulicemi

Teplou noc umocňuje alkohol,
který krokům dává pocit bezpečí
... a prázdnoty
... a bolesti,
která za mnou zanechává krvavou stopu

Pevný a rychlý krok mě žene pryč
Až na kraj sídliště
Křižovatka – kam dál?
Stojím... a světla, ta světla!
(nechci světlo, chci tmu!)
Rozum chladný jako Tvá slova
otáčí mou chůzi okružní jízdou zpět

Co bude dál?

Ne, to už ne...

Svoboda je jediné co mám

Značka „zákaz vjezdu“
(mimo vozidla zásobování)
Ale já už nechci zásobovat!
Nikoho a nic!

Ne, už ne

Bože, proč se musím vždycky
tak rozbít,
aby ti druzí pochopili?
Už nechci

Neobětuji už nic a nikoho
Neobětuji sebe
Už nemůžu

Šlapu po stínech větví
jako po šachovnici, temné šachovnici
... a kolem kvete zlatý déšť

Zmatenými dlaněmi obkládám
časy odjezdů autobusů
(na zastávce)

Já však neznám čas
(hodinky i mobil doma)
Neznám směr
Nevím, kam dál...

Zmatené ruce zůstaly za mnou
(možná na té informační ceduli
visí dodnes)
Přede mnou spící sídliště,
za mnou skřípění brzd
nočního autobusu,
kam jsem nenastoupila
(ani jsem nechtěla...)

Na balkóně sousedka něco dělá
(zbláznila se? teď v noci?)
Jenom já jsem letadlo

Jsem zpátky
Jistota kapesníků v kapse byla k ničemu
Neukápla mi jediná slza
Jenom jsem ušpinila několik ulic
svou bolestí

Nastavuješ náruč
smíření
A zakysané mléko
přináší své další pitvání
pro pochopení
(dobré bakterie napravo,
zcestné myšlenky nalevo)

Z pořádného odstupu
točící židle
se snažím rozklíčovat
pravdu od vysvětlení
Vypichuji všechny třísky
Těch jizev je už dost

Uvazuji svůj uzel skoronebytí
do pyžama
s touhou usnout

Otevřená ztráta
však křičí svým hladem po lásce
Znásilňujeme bolest
Sbíráme rozbité střípky srdce
na prostěradle včerejších dnů

A budoucnost klepe na dvířka
měkké peřiny...