Déšť v mé hlavě

Dredy svých myšlenek
trhám
každým šlápnutím do pedálů

Vítr rozfoukává moji duši
do pampelišek
Předčasný med
pláče z očí

Dusí mě vlastní vězení
Uzavřela jsem se

Vzájemné oprátky pracovního přetížení
berou kyslík
naší lásce

Chronický problém současnosti
Boj o přežití
Mrtvolky pletou si věneček z fialek
a říkají tomu láska

Ne, ne, ne!
Tohle nejsem já!
To bolest umí takhle kousat…

Zlý jazyk kazajky samoty
se roztrojil
a svazuje mě zevnitř
utaženým copem

Nejvíc člověk může ublížit sám sobě
V tom mi dali školení
snad největší pekelníci

V dlani své rozdrcené jádro
a kolem ramenou Tvou ruku…
Pozorujeme brhlíka

Zoubek po zoubku otevíráš
můj zip bolesti
sojčím pírkem
(jsou tam i Tvé kousky, však víš…)
a zahradou z andělských křídel
vedeš mě po sté nesmělou
pěšinkou odpuštění
vůči Tobě, vůči sobě, vůči světu,
ve kterém neumím žít

To jen díky Tobě
jsem rozkvetla,
když léta začala vykreslovat vrásky

To jen díky Tobě
jsem okorala sebevědomím
pro přežití v davu

s tou věčně otevřenou ránou v hrudi,
kde bije moje přecitlivělé srdce
fotony Tvých pohledů
a dužinou Tvých citů

Předu si myšlenky
přes bludné kořeny
a kolo mi tiše ukazuje své jistoty
… nebo Tvé?

Žlutohlávek
se mi přiletěl vysmát
odkvétajícími tulipány
a prachem mých cest
Její konce i začátky
svázala v křižovatky
modrá paní Den
a slunečními paprsky
přišila koutky mých úst
zase směrem nahoru
Tvým polibkem

Čí to byl příběh?
Můj nebo Tvůj?
Zmateně hledám odpověď
ve zvířené hladině přehrady
sedíc ve Tvém klíně
s ukradenými minutami pro nás

Vždyť to byl jen obyčejný
výlet na kolech s dětmi
rozkvetlý jarem
(a zvlhčen deštěm
v mé hlavě…)