Holub a Pávice

Holub se zamiloval do Pávice.
„Snesu ti modré z nebe má paní,“ sliboval jí. „Buď mou.“
„No, no, ne tak rychle. Modré z nebe? Opravdu?“ čechrala si Pávice nedbale peří.
„Co mohu pro tebe udělat, má milovaná? Nenechávej mě v nejistotě, ó nádherná! Raději zemřu, než bych se tě vzdal!“
Pávici to zalichotilo, jak ten holoubek kolem ní vrká. Ale chtěla být ujišťována o své kráse znovu a znovu. Ten její Páv se stále nafukoval, díval se na sebe do zrcadla, fintil se a k ničemu se neměl.
„Dobrá, Holube. Vím, že jsem velmi krásná. A pokud mám patřit Holubovi, musí to být mimořádný Holub. Vyzveš na souboj Orla. Kdo z vás dvou vyhraje, tomu budu patřit.“
Pávice Orla ještě v životě neviděla, celý život byla jen za plotem zámecké zahrady. Těšila se, jak jej ten hloupý Holub přiláká.
Je samozřejmě nesmysl, aby Holub bojoval s Orlem, ale zamilovaný Holub je schopen všeho. Doletěl ke skalám a vykálel se Orlovi do hnízda.
„Vyzývám tě na souboj Orle!“ zavrkal udatně.
Orel vzlétl, hravě Holuba chytil.
„Blázne, jak se můžeš se mnou měřit!“ řekl přezíravě . „Proč jsi to vlastně udělal?“
„Musíme se utkat v zámeckém parku pípnul Holub. „Kdo z nás zvítězí, tomu bude patřit největší ze všech krásek – Pávice.“
„Ah tak.“ řekl zamyšleně Orel a potutelně se usmál. „Tak letíme do parku. Ta krásná Pávice mě zajímá. Orla se jí zachtělo!“
Doletěli do parku a Orel zvučným hlasem zavolal na Pávici: „Tady jsme a budeme o tebe bojovat. Budeš patřit vítězi, jak si slíbila?“
„Ano,“ nadšeně vzdychla Pávice. Být favoritkou Orla je čest i pro Pávici. Holuba vem čert.
Orel se vznesl do vzduchu, popadl Holuba do pářátů a praštil s ním o zem. Holub omráčen zůstal bezvládně ležet.
„Stačí?“ zeptal se Pávice.
„Ano, můj pane,“ vzdychla Pávice. „Jsem tvou.“
„Tak dobře,“ zabručel Orel. Vrhl se na Pávici, roztrhal ji a sežral.
„Fiflena jedna. Pyšná a hloupá. Chtěla by mi svést manžela a nerozezná Orla od Orlice!“
A Orlice spokojeně odletěla do skal.
Když se Holub probral, bylo po všem. Nad ním se skláněla Holubice a povídá : „To máš z toho, že jsi mi chtěl zahnout s Pávicí!“
Holubovi ještě bušili v hlavě permoníci, jak se praštil a vzpomněl si na větu z manželské poradny. „Zatloukat, zatloukat, zatloukat!!!“
„Nevidíš drahá, že je Pávice mrtvá a sežraná?“
„To vidím, konečně na tu mrchu došlo! Co se tu stalo?“
„Pomlouvala mě, že ti s ní zahýbám, tak jsem se trochu naštval ..“ nadmul se Holub.
„Jo, to vidím ..“ usmála se Holubice. „Až to s tebou praštilo o zem. No nic, dej si pozor. Příště řeknu Orlici, ať ti ještě něco ukousne!“