Smyčky

„Ale hovno, vždyť jsem dáma!“
(Tohle byla její jediná „sprostá“ věta…
a já v ní cítím tolik lidskosti, moudrosti a ženství…)

Jedu autobusem
a začíná mi téct z očí i z nosu
(jsem zas nějaká přecitlivělá,
asi „to“ dostanu)

Vzpomínám na Tvoji první ženu
Leč nepoznanou,
v sobě ji nosím
coby drahokam Tvé lásky,
který jsi jako zvláštní štafetu pocty
daroval mě
(zemřela na rakovinu)

.....

Nevíš, co bude…
Nejdřív operace
Pak ozařování?
Kdo ví?
Otazníky jako hořké smyčky
visí kolem hlavy
Do prdele! (promiňte)
Co v takových dnech říct?
Malovat ty smyčky na růžovo?

Čekání je někdy děsná svině
(nebo naděje?)
Co Ti já můžu dát?
Na dálku Tě objímat
přes půl republiky
Virtuálně Ti posílat
levandulové pozdravy
pro hojení a zklidnění
A pak?
Jasně, budeme si volat
a duše budou
v sobě vzájemně ťapkat
v těch nejintimnějších zákoutích
a polštářky energií
změkčovat ostrou bolest dnů
Víš co, má milá,
klidně si ulev
naplno a „sprostě“
(nejen tichým mokrem v sobě)

(pokud jsem Tě předběhla,
omlouvám se,
asi si taky potřebuji „ulevit“)