Můj život v Rusku XV. – Výlet

Výlet do Střední Asie začal pro mě dost neslavně, jak jsem se zmínil v minulé kapitole. Plán byl doletět do Taškentu a pak odjet vlakem do Buchary, Samarkandu a zpět. Na jednoduchou mapu se můžete podívat zde: http://www.volnecestovani.cz/images/mapy/pdf/uzbekist.pdf
Do Taškentu jsme dorazili někdy brzy k ránu. Prvním úkolem bylo zajistit si na noc lístky na vlak do Buchary, což se stalo. Příznačné je, že mi celý výlet v paměti dosti splývá.
Vzpomínám si jen, že jsem si připadal jako v nějakém snu, jako bych se přesunul do jiného světa. procházeli jsme po nejrůznějších tržištích, jedli lepjoški, což měl být jejich chleba, ale vypadalo to jako koláč, těsto podobné jako z okrajů pizzy. Vím, že jsem tam okusil kumys, ale byl dost drahý a vůbec mi nechutnal. Ovoce, které ani neumím pojmenovat, obrovská a neskutečně sladká vinná réva, granátová jablka a ohromné červené i žluté melouny, krásné hrušky.
Něco z toho jsem znal z tržišť z Leningradu, ale v takové kvalitě ne. Ano, jižané podnikali i v Leningradu, srdci revoluce. Vyplatilo se jim naložit dva metráky ovoce do letadla, přiletět do Leningradu a prodat. Cena samozřejmě několikanásobná, ovšem kvalita nesrovnatelná. Kvalita BIO, řekli bychom dnes. Totéž s masem. „Parnoj cypljonok“ bylo kuře sice špatně oškubané, jenže odchované na dvoře ne v kotci. Chuť nesrovnatelná, cena asi 4 Rb/kg. K potravinám z trhu se ještě někdy vrátím, je to zajímavé.
Utahaní jako koťata (teplota stále dosahovala 30°C) jsme večer dorazili na nádraží a těšili se, jak se ve vlaku vyspíme. Ouha! Vlak byl narvaný a místenku na moje lůžko vlastnila kromě mě místní matka s asi pětiletým dítětem. Asi je vám jasné, kdo spal na špinavé podlaze vagónu.
V Buchaře bylo nádherně. Navštívil jsem tam čajovnu a objednal si čaj. Moc mi nechutnal, byl to zelený a já jej dříve nepil. K němu jsem si dal plov (něco jako rizoto). V Buchaře jsou impozantní stavby – minarety (takové věže), mešity a medresy, což je něco jako „církevní“ škola, žáci tam bydleli v celách jako mniši. Na http://maps.google.cz/maps?hl=cs&tab=wl zkuste vyťukat „Buchara“ (Uzbekistán), dají se tam při troše šikovnosti najít i fotky. Totéž bylo v Samarkandu, dost mi to už dnes splývá. Tam jsme jeli po přespání v jakési špeluňce v Buchaře druhý den ráno. Dalším nezbytným jevem byl „Uzbekistančik“, ale měl jsem štěstí, tělo si asi našlo protilátky. Rusáci popíjeli preventivně vodku, ale já nemohl. Ještě asi rok po mém dobrodružství v Kokčetavu jsem nemohl vodku ani cítit.
V Buchaře jsme se zdrželi další den a přiznám se, že jsem byl těch památek poněkud přesycen, nejsem „památkový“ typ. Pak ještě den v Taškentu a večer odlet do Leningradu. Koupil jsem 13 kg těžký žlutý meloun. Jiřina mi později řekla, že patřil k jejím životním zážitkům. Zajímavostí bylo, že jsme letěli malým proudovým letadlem Jak-40, které je asi pro 30 cestujících. Nebylo moc rychlé, trvalo to snad 6 hodin, než jsme přistáli na letišti Pulkovo v Leningradě.
Tam mě čekalo překvapení. Holky sehnaly cimru pro dvě – prý dali správkyni koleje litr vodky – a spolužák Pepa tam už byl zpola nastěhovaný. Takže mi nezbylo, než udělat totéž. Jsou halt případy, kdy málo místa na lůžku nevadí. Dvě lůžka, čtyři lidi. A víc už vám o tom neřeknu.
Vybalil jsem z krosny ten žlutý meloun. Byl po cestě letadlem prasklý. Po pokoji se linula úžasná vůně, tak jsme si hned dali. Vskutku byl skvělý.

Na závěr jedno doporučení pro milovníky drastických diet. Před odjezdem do Kazachstánu jsem vážil 85 kilogramů. Asi mi to nebudete věřit, ale po návratu asi po pěti týdnech jen 73 ...