Srdce a Mozek

Srdce jednou povídá Mozku.

„Poslouchej, já tady pumpuji v rytmu, jak ty pískáš a co z toho mám? Nejlepší péči máš stejně ty. Válíš se jen tak v lebce jako v peřinkách, a já ti tam pumpuji ty nejlepší živiny a dostatek kyslíku. Kde je nějaká spravedlnost?“

„Podívej Srdce, ty si jen tak tlučeš a já musím myslet na každý tvůj krok. Proč tě musím držet celý život za ručičku? A nemám na starosti jenom tebe. Jsou tu ještě plíce, žaludek, ledviny, játra .. To nemáš představu, co je to za fušku, myslet na všechno.“

„Tak co kdybys mě nechal občas odpočívat? Aspoň sem tak vynechat jeden dva tepy? Taky potřebuju dovolenou. A vůbec. Co moje práva? Dělám pořád jenom přesčasy. Takový žaludek si občas jen tak vegetuje. Nejsou na to zákony?“

„Jsou,“ utrousil Mozek. „Přírodní. Když tě nechám lenošit, tak umřu. Ale neraduj se. Ty umřeš hned po mně. To by jsi snad nechtělo. A vůbec. Neruš mě, když probírám srdeční záležitosti. Jsem totiž zamilovaný. Takže NUTNĚ potřebuji, aby ses pořádně rozbušilo.“

„Tak jo,“ usmálo se chápavě Srdce. „Ale dej pozor. Víš, že máme za sebou tři infarkty. Zatracený Amor!“