Tkanička dennosti

Vím,
nevedou k Tobě
žulové schody,
ani dlaně
každého věřícího
A pravidelností zrovna neoplývám…

Jsi vlastně můj tichý
opravář,
když s rozevlátými vlasy
přiběhnu ze světa,
nevíš, co dřív…
Zda mi vyspravit
roztrhanou auru,
vyprat barvy čaker,
znovu se mnou stavět
zbořený domek z karet snů
či hledat zatoulané
kuličky myšlenek a slibů

Víš,
někdy se mi po Tobě
dost stýská,
a chtěla bych to tady
nechat být
a vrátit se k Tobě
domů

Jenže Tvůj hlas
„ještě nepřišel Tvůj čas“
mi v duši zní
jako hodiny věčnosti,
kterým nemám právo lhát
svou únavou

Každopádně
jsi ve mně
a hřeješ
jako sáček voňavého čaje

Na lásku totiž
nemá žádný člověk gumu,
vždycky ve mně bude,
i kdybych chtěla
vzteky nebo smutkem nebýt

Je totiž tkaničkou
mých denních kroků