Zlomená vteřina rozhodnutí

První setkání se podobalo
oltáři na chodníku

Rychlé doteky očí
na boty a hromádku harmonik v igelitce
Pár slov na krajnici seznámení,
kde nevidíš pod slupkou vrásek
osobní víru

Druhé setkání končilo
objetím a kamarádským polibkem

Feferonková pizza
pro čtvrtstoletí nikdy neumírající naděje
pod střechou skály,
léto střídá zimu
bičem lepších a horších dní
Obsah krosny je Tvůj celý domov

Třetí setkání jsi provoněl
hned v úvodu darovanou květinou
I my na Tebe mysleli
a přivezli Ti nový kufřík na harmoniky
Nějakou jsi musel prodat, za dvacku,
už jsi neměl za co jíst…
Štěstí se však znovu obrátilo čelem,
našel jsi peníze,
koupil mi kytku a grog
Zbytky tří prstů nadšeně svíraly harmoniku,
když Pavel do mikrofonu zvolal:
„Harmonika – sólo!“

Půl večera jsi na vrcholu blaženosti
doprovázel kapelu, pak

pak jsi dlouho mlčel, kouřil,
a ucucával z placatky ve vestě

Sbalil sis krosnu,
odmítl pizzu,
a na stole nechal stát
svůj kufřík s harmonikami

Odkládám foťák, vypínám kameru…
Co se děje… Proč?

Jen jsi hlesnul:
„Mrzí mě to, ale končím…“
Jiskřičky v očích vystřídal hluboký smutek a rozhodnutí
Políbil jsi mi ruku na hřbet,
to prostě gentlemani dělávají…
a tiše jsi odešel

Kapela si nevšimla…
(protože jsi už dlouho nehrál)

Tiše jsi odešel
A mně je z toho dodnes smutno

Sedmdesát sedm křížků v duši,
dech, který už tolik nestačí,
a klubko smíšených pocitů
zlomilo nadšení

Tiše jsi odešel…

Ve mně však zůstáváš dál
jako člověk,
který rád vzpomíná na partu z volejbalu,
který má v rýhách svých vrásek věčného kluka,
který nesnáší lítost,
chlap s názorovými mantinely,
o ty se můžeš opřít,
když se životní cesta mění v bláto

Bezdomovec s charakterem a hrdostí
Můj první kamarád bezdomovec
(škoda, že jen na chvilku…)

Ale třeba se vrátíš?
Harmonikám schází Tvé objetí dlaní
A nám Tvé živočišné nadšení…

Tiše jsi odešel…
Ale my tu pro Tebe zůstáváme
Vrátíš se?