Samaritáni – příchod proroka.

XLII.

V Šírázu panovalo pozdvižení. Nedávno se objevil na náměstí neznámý muž a začal promlouvat k lidem.
Jmenuje se Abdul. Tvrdí o sobě, že je prorok, vyslanec Wahedův. Přišel nám prý pomoci. Slibuje, že se zastane nejchudších a sdělí nám Wahedova přání, protože jeho ústy hovoří Wahed sám. Kněží Wahedova chrámu nebyli moc nadšeni, ale neznámý měl tolik posluchačů, že se neodvážili zasáhnout. Právě před chvílí začal jeho proslov na centrálním náměstí.
„Všichni jsme Wahedovy děti! A ten si nepřeje, abychom nadále trpěli. Naše utrpení je způsobeno našimi chybami.
Každý jeden, ať přemýšlí nad tím, co dnes udělal dobrého pro své sousedy, děti nebo rodiče, přátele, bližní. A také nad tím, co udělal špatného nebo zlého. Naší velkou chybou je, že nevidíme, jak se zlo vrací. Pamatujte si lidé! Komukoli ublížíme, ublížíme i dalším jeho rukou nebo slovem. A ti další znovu dalším, až se po velikém kruhu osudu vrátí jiné zlo nám a našim milovaným. Je-li nám ublíženo, musíme vyvinout úsilí, abychom neubližovali nikomu dalšímu. Jen tak se dá kolo zla zastavit. Ani slepý si nemyslí, že když něco nevidí, tak to není.
A proto jděte, a konejte dobro. A dobro se vám zase vrátí. Nečekejte na souseda, až začne první.
Wahed si nepřeje, aby jste mu stavěli chrámy a uctívali jeho kněze. Každého ctí jen to, co dělá pro druhé, ne to, jak je pomazán. Wahed již brzy sesadí všechny kněze, kteří místo šíření jeho myšlenky mají na mysli jen vlastní prospěch.“
„Jak máme činit dobro, Abdule? Co máme vykonat?“
„Především dodržovat základní přikázání.
Ani pro víru, ani pro dobro nesmíte nikoho zabít, protože takový čin není nikdy dobro. Nevěřte tomu, kdo to dobrem nazývá.
Ani pro víru ani pro dobro nesmíte nikoho okrást nebo podvést, či pomluvit, protože takový čin nemůže být nikdy dobrem. Nevěřte tomu, kdo to dobrem nazývá.
Ani pro dobro nesmíte opouštět bližního v nouzi, protože takový čin nemůže být dobrem.
Nikdy se nepovyšujte nad druhé. Ani kdybyste konali samé dobro, nejste víc, než ti ostatní. Každého z nás Wahed něčím obdaroval, aby těmito dary mohl pomáhat druhým.“
„Ale co máme vykonat?“
„Konejte každý podle toho, co můžete a umíte. Podle svého svědomí. Víc se od vás nežádá.“

Druhý den po tomto proslovu nechal Damis svolat shromáždění všech věřících a ohlásil svou rezignaci na všechny své funkce. Popsal jak budou vybíráni kandidáti na nového velekněze a jak budou voleni. Hned nato vystoupil Abdul. Celé shromáždění ztichlo v očekávání.
„Děti Wahedovy! Nastává nová doba v naší historii. Nepotřebujeme velekněze, ani další kněze. Potřebujeme jen znát Wahedovy zákony. Budeme se v dobách svátků scházet zde na tomto náměstí a ti z nás, kteří prozřeli budou vás učit. Wahed mi sdělil, že nastává doba hojnosti a štěstí. Není pravdou, že Samaritáni jsou Ablisovi vyslanci. To Wahed nám je poslal, aby nám ukázali cestu. Víru nosí v sobě každý sám a nikdo mu ji nemůže vzít. Wahed si přeje, abychom vpustili Samaritány do města. A přeje si, aby kdokoli mohl cestovat svobodně kamkoli. Věří, že mnozí z vás, až poznají svět, se vrátí pomoci svému městu. Už zítra přivezou Samaritáni dostatek jídla, vody a začnou léčit naše nemocné. Jak uvidíte, Wahed jim nadělil zázračné schopnosti.“
V davu to zahučelo. Mnozí slyšeli o schopnostech Samaritánů, ale byli denně přesvědčováni, že jsou to lži. Že Samaritáni uvěznili většinu ostatních lidí na samanetu. A teď Abdul tvrdí něco nového, úplně opačného.
„Dokaž to!“ křikl někdo z davu.
„Ano, dokaž to!“ opakoval dav.
„Dobrá. Ukážu vám rajskou zahradu, kterou nazývají samatorium. Slibují, že takové zahrady postaví pro všechny. Ustupte prosím, abyste lépe viděli.“
Abdul byl pomocí implantovaného čipu připojen k samanetu a tak nebylo pro něj rovněž problémem vytvořit holografický obraz se záznamů, které byly kdysi pořízeny ještě na ostrově Sammering. Procházel místnostmi obytných buňek a přes nádherné parky na tichomořském tropickém ráji.
Dav oněměl. Všichni okouzleně pozorovali výjevy, které byly ještě krásnější, než jejich nejsmělejší fantazie o Wahedových zahradách. už nikdo nepochyboval o tom, že Abdul je povolaným prorokem, protože nikdo jiný, než Wahed nemohl vytvořit takovou krásu. Ráj na zemi!
„Veď nás, Abdule! Veď nás!“ vykřikl někdo z davu, když Abdul ukončil produkci.
Dav souhlasně zahučel.
„Ať je Abdul naším veleknězem!“
„Rozhodli jste správně. Hned zítra Samaritáni, vyslanci Wahedovi přijedou s jídlem a pitím. Hned zítra začnou za městem stavět pro vás rajské zahrady!“ prohlásil Abdul.