Co přinesla voda (15)

Večeře v restauracích už mi přestávají chutnat. Repertoár se vyčerpal, podobně jako my. Chci spát. Mytí mne obtěžuje, stejně jako kdysi, když jsem hrál fotbal za žactvo Rudé Hvězdy Pardubice na škvárovém hřišti. Tehdy jsem se s nohama až po kolena černýma a tělem jen o stupeň světlejším, snažil proniknout do sněhobílých peřin. Asi dvakrát se mi to i podařilo. Maminka mě však vždycky vychmátla, uchopila za křídlo či za ucho a odnesla do koupelny. Tato vzpomínka mne vždy (avšak šetrnějším způsobem) odvede pod sprchu.
Těším se na spánek. Většinou, když se na něco moc těším, bývám zklamaný. Spánek nepřichází, došly jen hypnogeny. Počítat skopové mě nebaví. Recituji si tedy v duchu, abych nerušil Máju v chrápání, rýmovačky pro úspěšné strany. Napadly mne ráno, když jsem byl na straně.
KDYBY PŘIŠLA REVIZE,
NA ŠPINAVÉ PENÍZE,
STRČÍME JE DO PRAČKY,
A ZVÝŠÍME OTÁČKY.

NEJPRVE SE POMODLÍME,
NO A POTOM UVIDÍME.

POCHYTÁME TUNELÁŘE,
ZAVŘEME JE DO ŽALÁŘE,
RUKA RUKU MYJE,
STRANA Z TOHO ŽIJE.

UNIE SVOBODY,
HLEDÁ HLAVNĚ VÝHODY,
NEMILUJE PODVODY,
ZKUŠENOSTI Z MINULOSTI,
TO JSOU JEJÍ DŮVODY.

Přestože náš záchod je teď nejhezčím místem v domě, nemohl jsem se tam zdržovat, a tak už nemám repertoár.
Chvíli se vrtím a pak masturbuji. To mi už mnohokrát pomohlo uvolnit napětí a navodit spánek. Je to ekologické, jak sovětské bakterie. Zdravější, než syntetické návykové hypnotikum. Při tom si představuji nadupaný harém. Nechci tam žádné blondýny s drdoly. Pouze odalisky s rozpuštěnými havraními vlasy a klíny.
Zcela hotový opouštím své favoritky a potácím se ze Serailu. V uších mi znějí hlasy impotentních šejků. Slova se melou jak míčky v losovacím bubnu. Známý to průvodní jev usínání.
V této fázi se vždy automaticky převracím na břicho a šteluji si polštáře, abych usadil pochroumané obratle krční páteře. Nacvičený obrat se nedaří. Ruce a nohy mám jakoby přikované k rohům postele. Slovo jakoby pro mne neexistuje. Ruce mám připevněné pouty a nohy rovněž, k rohům kovového roštu na diesel-elektrickém grilu.
Zařízení obsluhuje soused Křiváček. Na každém rohu utahuje mé končetiny jeden nadporučík Lopuch. Únikové cesty z obrovské, klenuté mučírny hlídají odulí potkani v černých blůzách s nápisem SECURITY. Nedaleko grilu se rozhořívá hranice odpadků. Kejval přilévá naftu. Okolo mne pestrá společnost. Zeman Miloš, k němu se lísá Lišková Slávka. Po pravé ruce-hle!!
NECUDA CUDNÁ
A LHÁŘ, CO VŽDYCKY PRAVDU MÁ.
NAD JEJICH SPOJENÍM
VŠAK MÁLOKDO SE ZADUMÁ.
Ostatní tváře těžko rozeznávám. Jsou špatně nasvícené, anebo zakryté škraboškou. Jsem nahý a nemocná páteř se hezky prohřívá. Děkuji Křiváčkovi za blahodárné teplo.
„René, vosol to!“ zařve Lišková.
Plameny zasyčí, tělesa se nažhaví a já zaječím bolestí.
„Exekuce začíná,“ ozve se z amplionu.
Bezpečně poznávám hlas závislého redaktora.
„Na programu je mučeníčko, výslech a závěrečné zpopelnění obviněného na žhavém odpadu. Popel bude nasypán do kanalizace.“
„Májinko, kde jsi, zachraň mě, prosím. Už nikdy si z tebe nebudu utahovat. Jak si můžeš tak klidně chrápat? To nechápu.“
Kejval mě majzne žhavým pohrabáčem přes chodidla.
„Kde jsi vzal tu drzost být drzý?“
„Vloupal jsem se vám do skladu, volové. Žádám, aby přiznání bylo bráno jako polehčující okolnost. Nechci do kanálu. Kamarád hrobník mi slíbil betonovou urničku. Za pár piv a tři rumy.“
„Uber mu vzduch!“ šeptá Miloš Slávce lišácky do ucha.
„Ráda,“ neváhá subreta a rozparek svých černých šatů (model Buzková) rozhrne nadoraz.
Ze tmy vystoupily dvě mrákoty a snaží se o mne pokoušet.
„Pojďte děvčata, pojďte. Jsem váš. I vy mdloby, nestyďte se a padněte na mě.“
Václav druhý, hlava pomatená, cedí skrze sevřené rty pokyn Lucii.
„Kousni ho do ptáka až mu zmodrá! Ty jediná máš na to dimenzi.“
Lucka se obětavě skloní. Má jemný, vytříbený skus. Nenápadným pohybem očí a jazyka odháním nadržené mdloby i mrákoty. Joj cigáň! Ajajaj!
„Okamžitě ho pusť!“ zařve Miloš také s bílým sekretem kolem huby.
Jako náruživý kuřák je znám. Ale že by mezi tím hulil Václava? Třeba to bylo ve smlouvě. Měl by si vypláchnout ústa bylinkami.
Z krátké úvahy mne vytrhne Křiváčkův hlas.
„Kdo ti dovolil odebírat vzorky z mého oleje.“
„J…já my…myslel,“ koktám.
Kejval křížem kontruje.
„Kdo ti dovolil myslet? Koktat? Onanovat? Psát? Žít? Mluv!!!“
Otázky se hrnou ze všech stran.
„A co tvoje žena?“ křičí Slávka. „Jak to, že má větší prsa než první dáma v obci? Bez povolení!“
„Trošku povolený je má,“ bráním statečně manželku, přestože mne nechala na rozpálených holičkách.
„Zase ty polopravdy!“ řve starostka.
„Polopravda zvítězí!“ volám heroicky a snažím se vztyčit hlavu.
„Lež!“ vyjekne Václav a trefí mne mobilem přímo mezi oči.
V zápětí ucítím prudkou šlupku do temene. Probouzím se ve stoje, zpocený, po nárazu do trámku zkoseného stropu.
Mája na mne zkoumavě hledí ze své matrace.
„Ty vole, já měl hroznej sen,“ sypu ze sebe místo obvyklého – dobré ráno miláčku, jakpak jsme se vyhajali?
„Hmm! A měl jsi poluci. To musel bejt vážně horor!“ odstranila stavidla rybníku jízlivosti.
Volal jsem tě, čekal záchranu a ty si klidně chrníš. To jsem si o tobě nemyslel.“
Po dvou dnech volá pan Fanta z DEKONTY, že u nás odebrané vzorky zeminy a omítek obsahují veškeré jedy i mastnoty, jaké lze nalézt v topném oleji. Výsledky rozboru zasílá na obecní úřad s požadavkem na urychlené provedení skrývky z celé plochy parcely do hloubky minimálně deset centimetrů a odstranění kontaminovaných omítek vně i uvnitř domu.
Každý si snadno domyslí, jak takový měchovický OÚ na podobnou žádost zareagoval. Správně, uhodli jste. Nijak. Proč také, když je třeba hezky upravit místa, na která v mnohých chvílích uspokojení z dobře poskytnutých interview, shlíží ze svých oken v Dé-Pé-Esce paní starostka a při tom plánuje další postup. Nikoliv však prací, jak se teď někteří mylně domnívají, ale své dobře nastartované politické kariéry.
A tak jdu znovu pozdravit známé hasiče, neboť oni skýtají jakousi záruku, že tam někoho pošlou.
Poslali mě. Ne tedy přímo tam, kam by asi nejraději, ale za člověkem, který by mohl ve chvíli, kdy už budou brigádníci přepadávat přes ploty těch nepotřebných a hrozilo by nebezpečí, že hustota na čtvereční metr je začne omezovat v pohybu, sestavit dejme tomu dvoučlenný tým a poslat je k nám na tu rasovinu.
Člověk se jmenuje Šupko a jeho přízvuk je krásně ostravsky. Vedle něj, na lavičce u altánu, sedí vyžilá blondýna, se kterou jsem se již setkal. Její jméno neznám. Členové obecního zastupitelstva (až na jednu výjimku, která to ani není schopna potvrdit) totiž nemají v popisu práce zdraviti, na pozdravy odpovídati a činiti představování vzájemným.
Tak tato nepředstavitelně protivná blondýna, sotva mě spatří, místo pozdravu začne mi chrlit do obličeje: „Není, nejsou, nemáme a nebude.“
Chudak ostravak je z toho poněkud vyjeveny. Pro jistotu se mne zeptá, co přivedlo mé kroky k jejich stolu pod kaštanem. Nejsem skoupý na odpověď. Ani on není tak agresivní jako zmíněná, málo známá. Neurčitě slibuje, že se na to přijde podívat. Moc nadějí si nedělám. Určitá důvěra či sympatie se však ve mně probrala.
Za nějaký čas k nám pan Šupko skutečně cestu našel.
„Ale tady se žadna technika nedostane,“ zhodnotí okamžitě situaci.
„Já myslím, že takový ten malý buldozer – bagřík, nebo-li bobík, mohl by touto brankou projet. Pan Bedna tudy prošel celkem hladce.“
„Jenže bobik sa toči smykem. Ten by to tu rozryl tak, že by sa razem promichalo kontaminovane s nekontaminovanym.“
„Pak tedy zřejmě nezbývá, než použít krumpáč, lopatu a nějaké ty brigádníky,“ navrhuji řešení, „ať konečně poznají, proč sem vlastně přišli.“
„Tož uvidime. Když v sobotu přidů, dam vam.“
Dohoda je uzavřena.
Jdu se podívat na močál, ve kterém bývala naše zahrádka. Voda se ukryla do země. Hluboké bahno usiluje o mé holínky při každém kroku. Cítím jak mi vtéká dovnitř. Snažím se odhadnout a vytipovat místa pro následující zaboření. Kromě holínek nemám téměř co ztratit. Žízeň po životě nahradil hlad po věčném odpočinku. Třeba i v měkoučkém bahně. Kus života jsem zde už stejně promarnil.
Blížím se ke skleníku. Je skoro stejně tak špinavý jako já. Všechna skla jsou však v pořádku, neporušená. Malý zázrak. Skleník zůstal na dně, zatím co vysoko nad ním, na hladině dravého proudu propluly stovky klád, desítky palet se stavebním materiálem, drobné stavby, zahradní domky, chaty a vše ostatní, co přinesla voda.
Ve skleníku se tyčí žalostné stonky bazalky. Vedle nich leží velká šedozelená placka. Naše pýcha – meloun. Rybízy lemující náš záhumenek nasadily nové listy. Dozrávající jablka si vzala voda na cestu. Jabloň znovu rozkvetla.
Jen já jsem zvadl. Chvíli přemýšlím, kde sehnat sazenice rýže. Možná u Vietnamců v tržnici. Blbou myšlenku odhodím do bahna a snažím se doplácat na souš.
Základní z nepodmíněných reflexů mi pomáhá hýbat nohama. Když se konečně vyhrabu na silnici, vidím četu brigádníků, jak nakládají kmeny pořezaných ovocných stromů v objektu sousední vodárny na korbu velké Tatry. Dřevo by se hodilo. Už jsme spálili veškeré zásoby na dvě zimy. Ptám se tedy, zda by bylo možné nějaké získat.
„Ale jó,“ zní odpověď. „Stejně se to všechno pálí spolu s odpadky.“
Jdu tedy pro auto a manželku. Ti dobří lidé nám pak pomáhají nakládat menší špalky do kufru vozidla. Otočíme se třikrát a na čtrnáct dní máme čím vytápět vytopený dům.
Po této akci touha po věčném odpočinku ještě zesílí. K ní se přidá chuť na pivo. Večeře je naředěna třemi půllitry.
Již jednou jsem po vlastních zádech surfoval z příkrých dřevěných schodů vedoucích do podkroví naší chaty. Nenašel jsem v této činnosti valného zalíbení, a tak si preventivně beru nahoru odříznutou modrou plastikovou láhev s obsahem dvou litrů, coby bažanta, pro noční vypouštění přebytečných tekutin.
Uléhám s pocitem dobře vykonané práce, plný piva a očekávání hezkých, pokud možno méně dramatických snů.
– pokračování -