Bohatství

Probudil jsem se do totální tmy. Znáte to, i když si v ložnici stáhnete rolety a zatáhnete závěsy, VŽDY je něco vidět. Ale teď jsem neviděl vůbec nic.
Chtěl jsem se otočit vlevo, jestli přece jen něco nezahlédnu, ale bolestivě jsem se praštil do ramene. Kde to sakra jsem? Ohledávám prostor kolem sebe. Je zde těsno, stěny pokryté jakousi hladkou tkaninou. Jako v rakvi ..
V rakvi!? To snad ne!
Vzpomněl jsem si na včerejší večírek. Bylo to vůbec včera? Vůbec nevím, kdy a kde jsem usnul. Dost jsem přebral. Zapíjeli jsme s budoucím švagrem Johnem jeho svobodu. Jsem o pár let starší, než moje sestra, je mi třicet, ale dosud jsem nenašel tu pravou.
Jmenuji se Henry Goldman a jsem vlastníkem hotelového řetězce Goldman’s hotel. Od loňské smrti svého otce Henry Goldmana staršího jsem se podle jeho přání stal univerzálním dědicem a vlastníkem několikamiliardového majetku naší rodiny. Otec s tím dost váhal, díky mým sklonům k schizofrenii. Myslím, že to nebylo až tak zlé, jen v pubertě jsem trpěl depresemi a sebevražednými sklony. Pak to přešlo.
Jane, tak se jmenuje má sestra, dostala „pouhých“ deset miliónů dolarů v hotovosti, které jí zajišťují pohodlný život až do smrti.
Johna Harrise, svého nastávajícího muže, miluje bezvýhradně. Dokonce odmítla sepsání jakékoli předmanželské smlouvy.
Připravil jsem ji za ni a snažil se švagra přesvědčit, aby ji podepsal. Přece si mou sestru nebere pro peníze? Vím jistě, že ji podepsal, ale zůstala asi na stole v obývacím pokoji, kde jsme pili jak Dáni.
Kde to sakra jsem?
„Hej! Dostaňte mě odsud! Slyšíte? Nechte si ty hloupé vtipy.“
Asi zde nikdo není. Je to vůbec možné? Že by mě doopravdy pohřbili?
„Pomoc! Pomoc! Je tu někdo? Pusťte mě sakra ven!“
Oni mě asi opravdu pohřbili? Švagr mi něco musel nasypat do vína! S hrůzou jsem si uvědomil, že pokud tady zemřu, bude sestra univerzálním dědicem a předmanželskou smlouvu švagr nejspíš dávno někam ztopil, takže půlka majetku bude jeho. Ten zkurvysyn mě opil a nějakým způsobem přesvědčil ostatní, že jsem po smrti. No ovšem! Je lékař, provedl diagnózu sám, nebo měl komplice. Mohl mít spoustu kompliců. Když jde o miliardy, dá se koupit každý.
„Už vím, kde jsem!“
Chtěl jsem mu na půdě ukázat rakev, kterou si nechal kdysi zhotovit můj prapradědeček Henry Goldman, zakladatel naší firmy. Nikdy v ní nebyl pohřben, nechal si ji zhotovit už ve svých začátcích. Vozil ji všude sebou, aby mu připomínala, že život jednou skončí a je třeba využít každý den. Byla to solidní, poctivá práce s bronzovým kováním, ale příbuzným se pak zdála příliš obyčejná a tak mu koupili honosnější. Já si občas na půdě hrál a objevil ji. Šel z ní na mě strach, chtěl jsem si do ní vyzkoušet lehnout, ale neodvážil jsem se. A teď v ní ležím.
„Mobil!“ blesklo mi hlavou.
Začal jsem horečnatě prohledávat všechny kapsy. Měl jsem zvyk nosit jej po kapsách, pokaždé v jiné, jak to zrovna vyšlo. Kupodivu ležel vedle kapsy od kalhot. Asi vypadl. Ještěže si toho nevšiml. Ten bídák! Oddechl jsem si. Klid! Vyťukal jsem po hmatu 911.
„Haló, tady linka 911, co si přejete?“
„Dobrý den, poslouchejte mě prosím pozorně, dnes je možná váš šťastný den. Jmenuji se Henry Goldman, ano ten Goldman, který vlastní řetězec hotelů Goldman. Někdo mě zavřel do rakve u nás na půdě. Pokud mě dostanete ven, dám vám jeden milión dolarů. Jde mi o život.“
„Dobrý vtip pane. Zavěsil byste prosím? Můžete blokovat linku někomu, kdo to vážně potřebuje.“
„Ale to není vtip!“ zakřičel jsem a cítil, jak mi selhává hlas.
„No dobrá, a kde tedy jste? Pošlu tam někoho.“
„Aáách to je dobře. Opravdu, jde mi o život...“
...
„Haló! Jste tam? ...“
...
„Proklatě!“
Mobil je vybitý! Co teď? Vzal to vážně? Já tady snad zešílím! Co když nejsem na půdě, ale pod zemí? Nikdy mě nenajdou!
Poznali jste někdy opravdový strach? Byli jste vyděšeni? Chtělo se vám utéct? Krčili jste se a třásla se vám brada? Tak to ještě nebylo nic proti tomu, co jsem cítil v ten moment já. Začalo to mrazením v zádech. Začal jsem dýchat v šíleném rytmu. Zvedl se mi žaludek a chtěl jsem řvát. Ale ze staženého hrdla se ozývalo jen téměř neslyšné sípání. Pomočil jsem se a pokálel, ale ten strašlivý zápach jsem vůbec nevnímal. V následujících minutách se zastavil čas. Prosil jsem v duchu Boha o rychlou smrt, tak nesnesitelný byl můj stav pološílenství.
Nevím, jak dlouho to trvalo. Najednou jsem slyšel bušení na stěny rakve. V zápětí cvakly závěry a víko rakve se otevřelo. Nade mnou stál švagr a Jane.
„Proboha Henry, jak ses sem dostal?“
„Tys,.. tys mě sem nezavřel?“
„Proč, proboha! Rozešli jsme se do svých ložnic a ráno jsi tam nebyl. Hledali jsme tě všude, museli jsme narychlo sehnat jiného svědka na svatbu. Mysleli jsme, že je to zase jeden z těch tvých žertů!“
Jane mezitím zavolala záchranku. Nebyl jsem schopen z rakve sám vstát, tak jsem byl vyčerpán.
Když jsem se vrátil, musel jsem si ověřit, jak to s tou rakví bylo.
„Johne, jak jsi mě v té rakvi vlastně našel?“
„Volali z emergency linky, že jim prý někdo volal tvým jménem. Prý leží na půdě v rakvi. Ten chlapík tomu sám nevěřil a popravdě ani já ne. Pomyslel jsem si, že ty tvoje vtípky už překračují hranici dobrého vkusu. S úsměvem jsem to sdělil Jane a k mému překvapení mi řekla, že na půdě je skutečně nějaká rakev. Běželi jsme nahoru a dál už to znáš.“
„Nejde mi do hlavy, kdo mě tam vlastně zavřel.“
„Henry, kdo by to dělal? Všiml sis, že na rakvi jsou automatické závěry? Nejspíše sis spletl rakev s lůžkem a lehl si do ní sám. Víko zapadlo a zámky zaklaply ..“
„A kde je vlastně předmanželská smlouva, kterou jsme ten večer sepsali?“
„Dali jsme ti ji do složky a na stůl do pracovny, nemohla tam zůstat ležet, mohl by si jí všimnout někdo ze služebnictva. Znáš to .. novináři po takových „senzacích“ zrovna pasou.“
Pokýval jsem hlavou a omluvil se, že se mi točí hlava a jdu si lehnout. Odešel jsem rovnou do pracovny a otevřel složku na stole. Smlouva byla tam. A já je podezříval! Klidně mě tam mohli nechat shnít!
- – -
„Pánové, chtěl bych vám jako majoritní vlastník naší společnosti představit nového předsedu správní rady pana Johna Harrise. Zároveň zvyšuji roční plat předsedy správní rady na deset miliónů dolarů plus 10% ze zisku. Panu Smithovi, dosavadnímu předsedovi chci jménem naší společnosti poděkovat za vykonané služby v předchozích třiceti letech. Dohodli jsme se odstupném pět miliónů dolarů.“
- – -
„Johne, tohle jsi vymyslel geniálně. S tím mobilem by mě to vůbec nenapadlo. Můj bratr už potřeboval dostat za vyučenou. Ta jeho podezřívavost je nesnesitelná! Jak jsi na to vůbec přišel?“
„Málem to nevyšlo drahá. Nevšiml jsem si, že ten mobil je skoro vybitý. Ale když mě vedl na půdu, že mi ukáže tu rodinnou rakev, musel jsem ho do schodů podepírat. Nakonec se do ní svalil a usnul. Chtěl jsem někoho zavolat, ale neměl jsem u sebe mobil. A pak mě to napadlo. Přinesl jsem ten jeho a přihodil ho do rakve. Chtěl jsem, aby si někoho zavolal sám, až se probere. Zaklapl jsem víko a potichu vyšel ven. Dvířka od půdy jsem nechal přivřené, aby to nebylo podezřelé. Stejně tam nikdo nechodí. Jak jsi přišla na to, že jsem to udělal já?“
„Jednoduše. Jednak jsi na půdě za sebou zhasl světlo. A potom, ihned ode dveří ses otočil správným směrem, jakoby jsi věděl, kde rakev je.“
„A jak víš, že jsem ho nechtěl zabít?“
„Máš štěstí, že jsi mi dal hned tu předmanželskou smlouvu. Jinak bych se podezření asi nezbavila.“