Strašidelný dům

Internet je skvělý! Třináctiletý Honza si vesele pohvizduje. Tak nádhernou holku ještě neviděl. Soňa je opravdu kost. V těch bikinách jí to dost sluší. Škoda, že je až z Plzně. O prázdninách mají domluvený sraz. Přijede za ním do Ústí. Už se nemohl dočkat.
Stejně jako on měla skype a už měsíc si volali. Příští týden už bude konečně mít web kameru a uvidí ji naživo.

Soňa s nejlepší kámoškou Jitkou se vsadily, která z nich sbalí rychleji přes net kluka. Letos jim bude sedmnáct, ale na toho pravého teprve čekají. Vlastně ti bídáci nemají moc zájem. Soňa má „pár kilo“ nadváhu a Jitka je naopak velmi drobná, zatím poněkud méně vyvinutá, takže vypadá na dvanáct.
„Jitko, mám ho. Je mu teprve třináct, ale aspoň bude legrace. Nachytala jsem ho na ségřiny fotky, když jsme byli před pěti lety na Jadranu. Už si s ním skypuji týden a chce, abych k němu v létě přijela.“
„To myslíš vážně?“
„Blázníš? Nejsem padlá na hlavu. Takové ucho! Ale bude legrace. Zítra je pátek, ukecej vaše, abys mohla ke mně spát.“
„A do bude?“
„Včas se dovíš,“ odpověděla Soňa záhadně.

„Honzo, jestli okamžitě nepůjdeš k večeři, zabavím ti ten krám na celý měsíc!!!“
Paní Zdena byla velmi rozčílena. !Co si ten kluk myslí? Jsem mu tady pro srandu, nebo co? Nesmím se rozčilovat, stoupá mi tlak. Musím si vzít tabletku.“

Zdena byla pořádný kus ženské, živé váhy sto třicet kilo a tak není divu, že ji pronásledovaly nejrůznější neduhy. Dlouho se nemohla vdát a tak měla Honzu až v devětatřiceti. Už ani nedoufala. Pravda, ani tenkrát nebyla žádná pápěrka, ale měla o čtyřicet kilo míň. Souboje s puberťákem ji řádně zmáhaly. Otce ani neuvedla, stejně by se k Honzovi nehlásil. Všichni chlapi jsou parchanti!
„Mami, já mám hlad! Co dneska máme?“ Honza se přiřítil po schodech ze svého kutlochu v patře jejich rodiného domku. Dům pamatoval ještě Rakousko-Uherskou monarchii, byl postaven v roce 1908. Původní majitelé, Židé, byli odvlečeni Němci do koncentráku, jen jejich dcera Sára se prý oběsila na půdě. Říkalo se, že chodí po domě a straší. Paní Zdena byla trochu pověrčivá, ale kde dnes seženete lepší bydlení? Velitel gestapa Gruber utekl po válce kamsi do Německa a dům byl nabídnut jejímu tátovi, který sem přišel v rámci osídlování pohraničí.
„Dnes máme bramboráčky! Tak honem, už ti trochu vystydly.“ usmála se na Honzíka. „Už to není ten klouček, co nedávno,“ pomyslela si s nádechem lítosti. Úpně zapomněla na tabletku.
„Mami, můžu dnes spát dole?“ zaprosil Honza. „Víš, dnes je to výročí.“
„Jaké výročí?“ nezabrala Zdena.
„No, jak jsi říkala. Že se oběsila ta Sára.“
„To je jen taková pověra.“ odpověděla Zdena, ale přesto se pokřižovala. „Jak chceš, můžeš spát u mně.“

O půlnoci se Zdena probudila. „Co se to děje?“ Z půdy se ozývalo táhlé vytí. „Proboha!“ Zdena obula pantofle a šla ke schodům. Vytí mezi tím ustalo. „Že by průvan? Určitě zase zapomněl zavřít okno! Musím ho zavřít, prý má pršet,“ vydala se po schodech nahoru. Jakmile otevřela dveře pocítila obrovský úlek.
„Proč? Proč jsi mě zabil!“ ozval se ze ztemnělého pokoje pronikavý zoufalý výkřik. Zdena cítila počínající šum v hlavě vystřídaný nesnesitelnou bolestí v hrudníku. V příští chvíli ztratila vědomí a zřítila se ze schodů.

„Musí být podělaný strachy,“ smála se Soňa. „Řekla jsem mu, ať si nechá zapnutý skype on-line, že se ozvu.“
„Jen aby se z toho nezcvokl,“ zapochybovala Jitka.
„Maximálně se bude pár nocí strachy počůrávat,“ zasmála se Soňa. „Říkal, že mají dnes nějaké výročí, kdy se v jejich domě oběsila za války nějaká holka. Tvrdil, že se vůbec nebojí a zůstane na příjmu. Možná spí tak tvrdě, že ho to ani nevzbudilo. No nic, neozývá se.“ Soňa poněkud zklamaně vypnula počítač.
Honza našel bezvládnou matku pod schody až ráno. Přivolal záchranku, ale už bylo na cokoliv pozdě.