Psychoengineering

Henry rozmrzele zavřel okno. Venku bylo jak v rozpálené peci. Ani nevěďěl, proč to okno vlastně otevíral. Asi proto, že se toužil nadechnout vzduchu nespoutaného klimatizací za těmito zdmi. Už osmnáctý měsíc trčel na vojenské základně Violet Hawk. Ani nevěděl, kde to vlastně je.
Po zveřejnění jeho článku „Hlubinná analýza duševní podstaty člověka pomocí simulátoru virtuálního světa“ za ním jednou přišli. Připomínali mu dva muže v černém, co vystupují ve stejnojmenném americkém filmu. Jen byli jaksi neosobnější. Takový studený nezůčastněný pohled u lidí naprosto nesnášel. Okamžitě v něm probudil paranoidní myšlenky. Tentokrát byly nejspíš oprávněné.
„Pane Fishere, CIA, agenti Huxley a Hancock. vyzývám vás ve zájmu naší vlasti, abyste mě následoval. Naši nadřízení nám řekli jen tolik, že dostanete nabídku, která se neodmítá. Tady jsou naše průkazy. Týká se to vašeho výzkumu. Prý už budete vědět.“
„Opravdu netuším, pánové, o co jde,“ odsekl poněkud podrážděně.
„Přece jste žádal vládu o grant a laboratoře pro svůj výzkum, ne?“
„Ano, ale ..“
„Tak vidíte. Pojďte, nemáme čas. Ať nepropásnete svou šanci.“
„Jen si vezmu ...“
„Nezdržujte se, pokud se s vámi domluvíme, bude o vás kompletně postaráno. V opačném případě budete za dvě hodiny zpět.“
Na ulici je už čekal černý mercedes s řidičem.
„Na letiště!“ zavelel Huxley.
„Proč na letiště?“ otázal se poněkud vyděšeně Henry.
„Nemějte obavy, všechno jde podle plánu.“
A tak došlo k tomu, že se upsal k ročnímu výzkumu pro armádu. Generál Nowak mu nabídl smlouvu za deset miliónů dolarů a slíbil mu zajistit veškeré podmínky k výzkumu. Zároveň mu naznačil, že o jeho práci vědí víc, než si myslí a lehce by o ni mohl přijít. Pokud by se nedohodli, samozřejmě. Henry to nebyl schopen odmítnout. Po skončení studií pracoval jako psychoterapeut a jeho klientela nebyla z těch nejbohatších. Dostával přiděleny lidi s hlubokými depresemi, většinou neuspěšné sebevrahy a byl placen státem. Tito lidé si nemohli vlastního cvokaře dovolit.
„Kdyby ses učil, mohl jsi už dávno pracovat u jedné z těch velkých bohatých klinik,“ říkávala mu máma.
Henry nebyl hloupý, ovšem už od dětství nezvládal svého životního koníčka. A tím byly počítačové hry všeho druhu. S Tonym, což byl jeho nejlepší kamarád se dokonce naučili naučili programovat v jazyce Librios, který byl založen na principu modulární kreace. Celá hra se jednoduše sestavila z různých postaviček a elementů prostředí jako stavebnice z kostek. Stavět hry – to byla ještě lepší hra, než je hrát. Tony nakonec vystudoval informatiku a Henry psychiatrii. Vždy ho na hrách nejvíce fascinovala možnost vytvářet charaktery postav. Měl přitom pocit, že tvoří duše skutečných lidí. Měl po mámě skvělý pozorovací talent a rád sledoval, co lidi dělají v nejrůznějších situacích. Sám se v síťových kláních hlásil pod nickem „šmírák“. studium psychiatrie ovšem zahrnovalo spoustu nudných a dle Henryho i zbytečných předmětů, ve kterých zrovna nevynikal.
Nestihl ani podat mámě a Tonymu o sobě nějakou zprávu. Nechal jen maily, které mu umožnil napsat generál Nowak. Výslovně mu ale zakázal kohokoli v nich jmenovat. Od té doby ztratil spojení s vnějším světem.
„Proč vlastně zrovna o jeho skromný soukrommý výzkum má armáda takový zájem? Ano, podle jeho statistik se dařilo vyléčit skoro všechny pacienty do jednoho měsíce, nebo se alespoň nevraceli. Lidi jsou nevděčná stvoření. Jakmile jim teče do bot, slibují hory, doly, ale jen jak se jim uleví, nenamáhají se ani tím mailem poděkovat. Takže vlastně ani přesně nevěděl, nakolik byla jeho metoda úspěšná. Ozvalo se mu jich jen pár a všichni byli nadšeni. Dokonce k němu začínali někteří posílat své známé, obvykle lidi, co měli dost hluboko do kapsy. Lidí z lepších čtvrtí, pokud se vůbec o něm dověděli, byli patřičně poučeni od svých psychiatrů, že je podezřelý šarlatán a používá nebezpečné metody.“
Přitom jeho metoda byla jednoduchá. Učil své pacienty spolutvořit hry na virtuální realitu. Modelovali si lidi, které nenáviděli a také ty, které milovali. Pak s nimi začali hrát svou hru na život nanečisto. Henry také udělal model každého pacienta. Dosáhl tím fantastického efektu. Každý mohl sledovat na svém virtuálním vtělení, jak se chová v konkrétních situacích a také analyzovat své chyby. Pacienti si tyto hry brali sebou domů a většina se do nich tak zabrala, že zapomněli na své potíže. Díky tomuto svéráznému tréninku se také zlepšily jejich komunikační schopnosti a naučili se přinášet lidem kolem sebe radost. Výsledky na sebe obvykle nenechávaly dlouho čekat. Ti lidé většinou velmi brzy začali mít znovu rádi život a místo antidepresiv si šli občas zahrát tu „svou“. Jejich problémy v minulosti většinou měly stejnou příčinu. Neuměli si hrát. Neuměli si pro hry získat partnery. A proto se pro ně hry staly novým, vzrušujícím stylem života.
Poněkud těžší kategorií byli feťáci. Mnozí z nich, hlavně díky častým recidivám nebyli ani schopni zvládat virtuální hry. Jejich svět byl rozbit na milióny malých střípků, které bylo nutné nejdříve poskládat dohromady. Henry jim musel šít programy na míru, podle jejich schopnosti vnímat. Nešlo jen o to, dát jim alternativu, šlo o to zlikvidovat závislost. Trpělivě zjišťoval jejich prožitky a nálady v drogovém opojení a snažil se totéž evokovat vytvořenou hrou. Navíc začal používat tajně možností podprahového vnímání. Do her vkládal sekvence obrazů, zvuků a nápisů, které probíhaly tak krátkou dobu, že je dotyčný nevnímal vědomě, ovšem jeho mozek je dokázal příjmout a zpracovat. Byla to metoda velmi stará, zpočátku používaná v reklamě, ale vzápětí bylo její zneužívání zakázáno. Henry věděl, že pokud to někdo zjistí, hrozí mu vyhazov z lékařské komory a zákaz praxe. Jenže to bylo přímo neuvěřitelně účinné.
Sekvence se skládaly z děsivých obrazů spojených s drogami, převracely postupně jejich účinek a vytvářely v pacientech podvědomý odpor. Po několika sezeních začalo feťakovi připadat přímo nemožné aplikovat si drogu. Jejich abstinenční příznaky je doháněly k hraní ve virtuální realitě a pročištěný mozek po krátkém čase vstal z mrtvých, takže se jim začala dařit vlastní tvorba. V podstatě se jednalo o nejúčinnější metodu likvidace drogové závislosti. Jedna droga byla vytlačena druhou – virtuální. Není divu, že byl Henry těmito výsledky velmi nadšen.

Bohužel se ukázalo, že jeho pokusy s podprahovým vnímáním armádě neunikly. Ani netušil, že CIA má dávno podkontrolou všechny zasíťované počítače a navíc k dispozici programy, které právě použití podprahového vnímání dokáží odhalit. A také netušil, že právě o tohle bude mít armáda zájem.
Po příletu na základnu jej uvítal major Blair. Ten už vypadal jako voják se vší parádou. Byl oblečen v pečlivě nažehlené uniformě a jeho držení těla bylo bezvadné.
„Pane Fishere, vítám vás na naší základně. Veškeré organizační problémy týkající se práce vám zprostředkuje seržant Powell. V případě jakýchkoli problémů chci být okamžitě informován. A tady Hanah se vám postará o to, aby váš pokoj byl vždy perfektně uklizen. Také vám bude nosit jídlo a starat se o další případné potřeby. Jsem informován, že jste nekuřák, což je dobře. Kouření je na základně zakázáno. Seržant vám po večeři ukáže, kde je konferenční místnost. Mohli bychom si promluvit o tom, co bude náplní vaší práce. Co říkáte?“
„Souhlasím. Přímo hořím zvědavostí,“ prohlásil s úsměvem Henry.
„Tak tedy v sedm v konferenčce. Zatím si odpočiňte. Mimochodem, hrajete tenis?“
„Už je to delší dobu, ale na kdysi jsem hrál v semifinále univerzitního přeboru.“
„Tak to je skvělé,“ prohlásil Blair. Jsem Harry,“ řekl major a podal mu ruku. Mohli bychom si to rozdat zítra v deset v místní tělocvičně, co říkáte? Zoufale mi tady chybí partner.“
„Proč ne? Vlastně už začínám trochu tloustnout a kde jinde si má člověk spravit kondičku, když ne na vojenské základně?“ zažertoval Henry. „Už jsem se bál, že tu nebude žádná zábava.“
Harry byl přesný. „Pojď dál“, otevřel dveře do zasedačky. „Sedni si“. ukázal na jedno z pohodlných křesílek.
„Jde o následující věc. Po tom, co vyšel tvůj článek, začala se CIA podrobněji zabývat tvou metodou léčení. Sledovali jsme postupně všechny pacienty, kteří u tebe nebyli déle než půl roku a zjistili jsme, že jsi vyléčil 97% lidí z depresí a 93% drogově závislých těch zbylých sedm byli takoví, co neabsolvovali více než tři sezení. Je to skvělý výsledek a tak jsme se pustili do analýzy tvých her. Zjistili jsme, že velkou část pacientů jsi léčil s využitím metody podprahového vnímání, což prozatím není zrovna lege artis. U nás to rozhodně povoleno bude. Chceme vědět víc o možnostech takového přístupu. Máme sice smlouvu na jeden rok, ale asi sis všiml, že po ukončení tohoto výzkumu nesmíš nic z toho zveřejnit po dobu deseti let a taky nic publikovat. Potom budeme už mít dostatečný náskok před jinými armádami a pravděpodobně už nepůjde o nic nového ani pro Rusy nebo Číňany. Příští potenciální válka, stejně jako všechny předchozí bude o rychlosti. Pokud dříve rozhodovaly dny a hodiny, dnes jsou to sekundy, nejvýše minuty. Ale k věci. Potřebujeme zvýšit psychickou odolnost našich vojáků, především těch špičkových. A druhá, méně populární část. Asi tušíš, že jsou v každé armádě používány drastické metody vymývání mozků, které většinou vedou ke zničení osobnosti vyslýchaného. Je to bohužel nutnost, jde o životy mnoha dalších, co mohou umřít při teroristickém útoku, pokud ho neodhalíme včas. Zatím se nám daří hasit požáry, ale nedaří se nám předcházet jim. Nejsme schopni proniknout důmyslnou ilegální sítí a dostat mezi ně svého člověka. Jde nám tedy o to, „přeprogramovat“ takového zajatce na našeho člověka a to tak, aby vůbec nepochyboval o správnosti toho, co dělá. Co ty na to? Věříš si? Jde o životy mnoha lidí.“
A tak začala celá ta anabáze. Henry se upsal na další rok, ani sám nevěděl proč. Co by vůbec dělal, kdyby se nemohl věnovat svému výzkumu? Teď už neměl moc práce, podařilo se mu úspěšně sestavit a zaškolit z kandidátů dodaných armádou desetičlenný tým. Měl pocit, že už pro ně není moc důležitý. Dokonce i Harry hrál teď mnohem raději tenis s kapitánem Greenem než s ním. Jednoduše ho přestali zvát. Půjde se trochu projít po základně. Přešel stometrový nadzemní trakt a dorazil ke sportovnímu centru. Z výšky přes okno viděl hrát Harryho s tím protivným Greenem tenis. Harry mu zamával a vzápětí mu míček spadl do autu a kutálel se přesně k němu.
„Musím mu ho podat,“ byla jeho poslední myšlenka, než proskočil skleněnou výplní a dopadl z desetimetrové výšky hlavou na zem.

„Generále, náš svěřenec spáchal sebevraždu. Z neznámého důvodu proskoskočil skleněnou výplní traktu nad naším tenisovým hřištěm. Zemřel okamžitě, nedalo se nic dělat.“
„Škoda ho, byl to talentovaný hoch. Postarete se o to, aby měl vojenský pohřeb první třídy. Podle naší smlouvy nemá při jejím jednostranném ukončení nárok na odměnu. To platí i pro sebevraždu. Smůla. Nestanovíme jeho matce odškodné alespoň stotisíc dolarů? Víc nemám v kompetenci“, pronesl soucitně generál.“Koneckonců, svou práci už odvedl.“
„Zařídím to , pane.“
„A Blaire!“
„Ano pane?“
„Vymažte kompletně jeho osobní hru ze systému. Ať nevzniknou potíže. Víte co mám na mysli?“
„Ano, pane.“
„Dobrá práce Blaire. Armáda na vás nezapomene.“
„Haló Collinsi?“
„Zdravim Johne.“
„Je to zařízeno.“
„Skvěle Johne. Postarejte se ještě o Blaira, až vymaže tu Fisherovu hru. Utajení musí být stoprocentní.“