Humanismus a jeho vliv na svět

Nebojte, uvědomuji si, jak obšírné je tohle téma a snad mi odpustíte, že se zde nepokusím je vyčerpat jako celek, jen uvést zde několik myšlenek, kterými se v této oblasti občas zaobývám, tak jako možná kdekdo.

Začnu poněkud obecně. Tedy co vlastně humanismus je? Těžko na takovou otázku odpovědět jednoznačně, protože pojetí tohoto termínu je dost různorodé a jelikož to slovo je značně zevšeobecnělé, je pojímáno většinou intuitivně. A to ve smyslu, že lidský život má na světě nejvyšší cenu, která se nedá nijak vyčíslit a je potřeba dělat vše, aby byl co nejlepší. A to ve smyslu všeobecném, nejde tedy jen o ten náš život, jde o jakýkoli život.
Takové to pojetí v sobě ovšem obsahuje dosti paradoxů a umožňuje větší množství výkladů.

V zásadě jsou tu dva výklady – relativismus (individualismus) a univerzalismus (unifikace). Relativismus je blízký sekulárnímu pojetí, podmínkám konkurenčního prostředí kapitalismu. Jeho povaze odpovídá tvrzení „Každý sám je svého osudu strůjcem.“
Universalismus je založen na rovnosti, blízký je křesťanství, socialismu, tj. všemu, co hlásá, že je něco vyššího než vlastní osobnost – Bůh, stát ... V jeho základech je snaha o sociální rovnost (před Bohem, nebo před zákonem), biologická rovnost všech lidí nezávisle na původu a rase, někdy i ekonomická rovnost (komunismus).

Při takovémto podání a naší dnešní historické zkušenost vyplouvají jasně najevo silné i slabé stránky každého přístupu v čisté formě.

Začnu univerzalismem. Neřekl bych, že tu byl dříve, ale jsme z oblasti, která je historicky v doméně křesťanství. V čisté formě se jej v euroatlantické civilizaci nikdy nedařilo naplnit, praxe byla taková, že čím vyšší společenská vrstva (včetně kléru), tím obecně vyšší stupeň individualismu, který odpovídal a více vyhovoval jejím možnostem. Směrem níž, k lidu obecnému, se uplatňoval univerzalismus a byl úměrně postavení přijímán, protože život ve společenství vyhovuje nejvíce potřebám těch, kteří mají jen málo a jsou na nejnižších příčkách v hierarchii moci. Univerzalismus má mnoho velmi dobrých výsledků. Je tu existence zákonů, které mají platit pro každého stejně a skoro to tak je. Dokázal vybudovat velkovýrobu, která, marná sláva, se pyšní nesrovnatelně vyšší efektivitou, než malovýroba. Přinesl demokracii, nebo alespoň nedokonalou demokracii, která umožnila miliónům lidí zlepšit jejich životní podmínky. Vytvořil, vycházeje z křesťanské, určitou morálku, povědomí o tom, co dobré jest a co špatné.
Jenže univerzalismus má i značné slabiny, a to fenomén davu, xenofobii, ono „nejsou jako my“. Je snadné v takových podmínkách vypěstovat nacionalismus, rasismus, fašismus nebo komunismus. Mezi členy davu se myšlenka šíří rychlostí blesku a hlavně – je přijímána nekriticky. Zajímavým jevem spojeným nejen s univerzalismem je humanitární pomoc. Lidé, kteří jsou univerzalisté, většinou z nižších vrstev, jak jsem se zmínil, když se doslechnou, že divoši v Africe žijí v chatrčích, mnohdy zatouží v záchvatu misionářského entuziasmu poskytnout jim dobrodiní civilizace, protože ve svém univerzalismu si neumějí představit, že by oni divoši mohli vnímat tuto skutečnost jinak, než oni a po civilizaci nijak netouží. Tedy – něco z těch dobrodiní si dopřejí, když jim to někdo s dojatým úsměvem a slzou v oku strká pod nos, ale měnit kvůli tomu své zvyky se neodhodlají, nebo ani nejsou schopni. Podobá se to oné návštěvě paničky, tuším generálské, ve špitále plném invalidů, tak skvělě popsané Haškem ve Švejkovi. Humanita v čistě univerzalistickém prostředí je velmi často kontraproduktivní. Do Afriky kdysi takovíto humanisté, v té době to byli misionáři, nebo silně idealističtí jedinci, přivezli léky, naučili divochy mýtit pralesy (dřevo si odvezli jejich šéfové, aby nepřekáželo) a pěstovat zemědělské plodiny. Zpočátku to, jistě k jejich velkému zadostučinění, šlo dobře. Půda po přirozených porostech byla plná živin, stála ještě převažující pralesy zajišťovaly vláhu, divochů, předtím decimovaných nemocemi, predátory a kmenovými válkami bylo tak akorát, kolik tehdy prales mohl uživit. Pak se zvedla díky zemědělství produktivita, mohli mít více dětí, uživili je a navíc přežily – nemoci, predátoři a kmenové války o revír jaksi dost vypadly za hry. Zákonitě došlo jaksi k „přemnožení“ lidí. Počáteční humanitární pomoc snad i něco vyřešila, jenže počet obyvatelstva narůstal geometrickou řadou a humanitární pomoc ne. I objevil se následek dobře míněné humanitární pomoci. Milióny dětí umírají hladem. Po vyklučení pralesů ubylo pitné vody a vody jako takové. Spousta úživné půdy bylo zabráno těžařskými společnostmi a z původního biotopu zbyly jen rezervace. Za univerzalisty přišli totiž individualisté a řekli: „Uživte se sami lidi, tak se trochu snažte, neuživíme vás.“ A zkrátili humanitárni pomoc. A zvýšili těžbu. Prý to zaměstná více místních lidí a tak se jim pomůže. Smůla! Díky svému kulturnímu zázemí jsou nepoužitelní. Aha. Dovezeme z Evropy.
Úmyslně se tady nešířím o komunismu, který je jakýmsi elitním vrcholem univerzalistického humanismu. A o tom, že ve své snaze o jakéhosi imaginárního lepšího člověka, podobně jako fašismus, dospěl i ke genocidě. Tyto paradoxy jsou, jak předpokládám, dostatečně známy.

Teď něco o individualismu. Individualismus je stále zhusta zaměňován za egoismus, bezohlednost a prospěchářství. Nutno dodat, že i mnozí pravicově smýšlející lidé si jej právě s tím pletou, respektive berou si ideály individualistického humanismu do huby, když se jim to hodí. Myslí si, že být individualista znamená myslet jen na sebe. Pochopitelně tomu zastánci univerzalismu napomáhají, protože kdo nechce pro všechny totéž, to bude dle nich nejspíš egoista. Skutečný individualismus je něco zcela jiného. Prosazuje samostatné rozhodování a chování lidí tam, kde to jde a respekt k odlišnostem. Ve svém extrému bohužel i tam, kde to nejde. Vůbec to neznamená, že kdo se hlásí k pravici, jako správný individualista nemůže být fanatik. Správný individualista ne. Ovšem ten kdo prosazuje egoismus ve stádě, to není klasický individualista. Protože součástí individualismu je také respekt k suverenitě jiných osob. Je povětšinou názorem dobře zajištěných, vzdělaných vrstev, které se nemusejí moc zabývat tím, co budou zítra jíst a kde bydlet. A to je podle mého názoru hlavní příčinou toho, že euroatlantická kultura, která nabízí lidem nejvyšší životní úroveň, k němu tak tíhne. Individualismus – to je pohyb, konkurence, ale také respekt k pravidlům hry. Pokud se konkurenční firmy změní v monopoly, nastává pro ně konec individualismu. Nemusí se přizpůsobovat tlaku konkurence, protože žádnou nemají. Sami si stanoví své podmínky a ceny na trhu. Už nejsou ony pro zákazníka. Zákazník se stává unifikovanou jednotkou systému. Vidíme to v bankovním systému – sice je povícero bank, ale o tom, že za účet je potřeba platit mají mezi sebou jakousi nepsanou dohodu. Taktéž se to týká hypermarketů. Opravdu se v nich cítíte jako zákazníci? Snad někde, kde jsou dva podobné vedle sebe. Monopoly jsou typickým projevem univerzalisnu. Platí to i pro jejich nabídku. Například pořady v TV. Proč tam je asi tak mnoho mýdlových oper, soutěží, které jsou šity na unifikovaného diváka?
Individualismus je opakem globalizace, monopolizace světa, která vede k unifikaci, potlačení individuality. Stejným způsobem se projevoval reálný socialismus.
Slabinou individualismu je jeho snadné a časté zklouznutí do čisté ideologie sobectví, která zdůvodňuje své opodstatnění právě jeho potřebou.

Sobectví převlečené za individualismus, stejně jako hloupost,lenost, zkostnatělost v kabátě univerzalismu nejsou ve skutečnosti humanismem. Jsou spíše antihumánní. Ani jeden z těchto směrů dotažený do extrému není nakonec humanismem. Humanismus je totiž prazvláštní idea. Má sloužit člověku a ne idejím. Protože to je jeho cílem a definicí.