..promlouvání v samotě..

Odjel... tak jako už mnohokrát a přece jinak... odjel a mé nitro plakalo, neboť mi zase odjel.

…prožili jsme přenádherný víkend. Stejný, jako na počátku tím, kde jsme spolu byli... stejný i touhou mezi námi dvěma... a přeci natolik jiný, natolik zvláštní, okořeněný čímsi novým v nás. Snad mnoha kroky, které jsme vedle sebe prošli, snad jistotou toho, že víme, co očekávat. Prožili jsme něco úžasného, po mnoha měsících to bylo zase něco POPRVÉ a mé srdce ještě zrychleně tluče při té intenzivní vzpomínce…
Snad ty svíce?? To světlo mnoha plamenů. Snad olej, vášeň, touha a chuť... nezměrná chuť, která nás stále provází a pronásleduje... či kdovíco ještě?? Ale atmosféra toho večera i následného rána mi brázdí póry na těle. Všechny ty vůně, které byly promíchány ve vzduchu, snad ta vysněná možnost samoty nás jediných, všechna ta otevřená nestydatost, nahost našich těl a chuti našich úst, horkých těl propletených v orgasmech a rytmu. Snad tohle vše způsobilo, že jsem otevřela oči nějak jinak než dřív.

Vnesl mne do opravdické oázy, do zákoutí, kde se snoubí klid s harmonií. Vnesl mne na svých křídlech do jiného světa, do svého světa, kde se cítím v bezpečí a šťastná. Ukázal mi něhu, která je něhou a lásku, která je láskou. Dal mi sebe se vším co má, bez strachu, že ho zradím. Dal mi svou otevřenost a já ji přijala.
Jsem jiná, cítím, že jsem uvnitř nějaká jiná, posunutá kamsi o sto kroků dál. Někam výš, ale nikoli jen o stupínek či dva, ale o celá patra. Mám rozhled, mám vyrovnanost i klid, mám POZNÁNÍ a jeho!
Všechno je veliké a já to cítím, já to obsahuji a vnímám!!

Jsem obestřena prazvláštní touhou, nebetyčnou touhou po jeho přítomnosti. Nenávidím samotu, když ho tu nemám. Ta potřeba ho mít vedle sebe mne bodá, neboť ten závoj, který nás obklopuje, je natolik tajemný a daný, že trháme-li ho bezděk naší odloučeností, tak je to znát! Neznám tyhle pocity. Poslední dobou zažívám všechno v takové intenzitě, že to prostě neznám a vrchovatě si prožívám každý milimetr té skutečnosti a každou pikosekundu té možnosti to do něj zakódovat a narvat!!
Chtěla bych mu to všechno osvětlit. Pomalu to všeptat do ucha, postupně to vmilovat do jeho nitra, chtěla bych se totálně podělit o všechny svoje pocity, které mají přenádherné barvy... pocity, které hrají muzikou, co mi pouští a které mluví víc, než všechny svazky sepsané!!

Venku svítí slunce a já jsem do něj zahleděná, nabíjím svou duši, vyháním chmurné myšlenky a snažím se myslet na něco pozitivního... potřebuji přeladit chod mozku někam jinam, přestože to ve mně zeje jako hluboká zranitelná jáma... vysouším svůj skelný pohled a těším se, až přijede. Až mě obejme a pohladí, až mi vnese opět chuť se smát do mých žil a zakryje tu bezednou propast svojí přítomností.

Kéž by si dokázal představit, jak velmi je pro mne důležitý!
Kéž by pochopil, jaká jistota je v jeho náručí nastolena a jaká opora se v něm pro mne nachází!
Miluji ho. A dávno už to neznamená to malicherné a nicotné „miluji tě“, dávno už to není jen to dvousloví, které jsou mnozí schopni vyslovit jen tak. MILUJI TĚ! V těch slovech se zračím já skrze hladinu citu, který z nich pramení a vyvěrá, v těch slovech se snoubí veškerá něha s porozuměním, v těch slovech jsme oba syroví, bez obalu a proto je říkám, a proto je budu stále opakovat.

!!MILUJI TĚ!! jen tebe jediného!!