Samaritáni – Proč do vesmíru

XLVII.
Ben se zvedl od stolu a zamyšleně podešel k oknu. Tedy nejednalo se o skutečné okno, jen prostorový obraz podobný hologramu, vytvářející dokonalou iluzi výhledu z okna do tropického lesa plného šumících stromů a zpívajících ptáků. Princip byl poněkud jiný a lidé tomu říkali samagram. Stísněný prostor na lodi neumožňoval vytvářet něco podobného reálně, ale pocit, který tento virtuální výhled poskytoval byl autentický, včetně zvukových efektů.
„Johne, proč myslíš, že nás Sámoši začali zacvičovat pro dobývání vesmíru? Vždyť zpočátku se tomu vyhýbali?“
„Nevím to. Snad chtěli počkat až první Samové dožijí zralého věku? Víš přece, že většina lidí v našich posádkách jsou Samové.“
„Dobrá, ale proč nesvěřili řízení lodí a celé flotily právě Samům? Daleko líp jim to myslí a mají spoustu schopností, o kterých se nám ani nesní?“
„Víš co? Zeptáme se Kala. Niro, zjistíš jestli je Kal ochoten se s námi spojit?“ obrátil se John na svého androida.
„Měl by nám to říct,“ mínil Ben. „Myslím, že nám to dluží.“
„Johne? Mohu ti něčím posloužit?“ U dveří stál Kal Rios. Tedy přesně řečeno jeho samagram. Byli vzdáleni skoro půl astronomické jednotky od Měsíce a proto měla komunikace skoro pětiminutové zpoždění. Ani samaritánská technika si dosud neuměla poradit s omezením daným rychlostí světla. Ben Kalovi zopakoval své dvě otázky. Vzdálenost příliš nepřispívala diskusi a tak si jen počkali na Kalovy odpovědi.
„Bene, sami víte, že zralý věk a zkušenosti dávají člověku to, co v mládí neznal. Schopnost uvážlivého rozhodování, založená nejen na faktických znalostech, ale také na reflexech, které člověk posbíral při své cestě životem. Ano, Samové jsou schopnější, než vy. Myslí rychleji, rozhodují rychleji. Ale je v tom i určitý problém. Abychom je motivovali, museli jsme v nich pomocí Tutorů vyvolat silnou ctižádost. Ta vede k tomu, že jejich vzájemná spolupráce je někdy na dost nízké úrovni a také, bohužel, k poněkud nadřazenému pohledu na lidi. Teprvé po jejich probuzení za samanetu opustili umělý svět, který ač k nerozeznání podobný tomu reálnému nebyl dostatečně pestrý. Vždyť Samové komunikovali jen mezi sebou a Tutory. Nechceme ze Samů dělat nějaké nadlidi. Jsou to stále obyčejní lidé, jen prošli speciální výchovou, nebo výcvikem, chcete-li. Skutečně silné společenství vznikne smísením Samů s běžnými lidmi. Samové bez vás ztratí svůj lidský rozměr, kontinuitu s kulturním zázemím svých předků. Sami na své historii jsme se přesvědčili o tom, jak je to nebezpečné. Pokud se civilizace soustředí jen na technologický rozměr své činnosti, stane se technologie smyslem života lidí. Taková civilizace je křehká, protože se opírá o falešné hodnoty, které jsou špatným základem. Je to kolos na hliněných nohou, hrad postavený na písku. Je to přece zcela obráceně. Technologie není smyslem našeho života. Má nám jen sloužit. Samové potřebují lidi, kteří jsou dědicové přirozeného vývoje civilizace.
Z druhé strany lidé mají tendenci vidět smysl života v zábavě a minimalizaci bolesti. Mají tuto vlastnost geneticky zakódovánu. K produktivní činnosti většinu z nich motivovala jen potřeba jít za „lepším“ životem, jehož představa se asi hodně blížila k tomu, co jsme vám poskytli. Absolutní materiální dostatek a navíc k tomu samanet. Jen 3% lidí tomu odolalo. Lidstvo naším příletem utrpělo ohromný, nejen technologický, ale také kulturní šok. Toho jsme si vědomi a považovali jsme to za nezbytné. Vedlo to k faktickému zániku lidského průmyslu, materiálních vztahů, zrušení peněz, kolapsu vědy a také k obrovské krizi v umění, ze které se dostáváte pomalu už padesát let. Skutečné umění vždy nějak reflektuje aktuální situaci ve které se nachází nejen jednotliví lidé, ale celá civilizace. Otřes, který ve vaší civilizaci nastal se dá přirovnat jen ke globální válce s jedním rozdílem – neexistuje vnější nepřítel. Nepřítelem a soupeřem je lidstvo samo sobě. Musí se vyrovnat s tím, co se přihodilo. Jsme na vaší straně. A náš příspěvek k této bitvě o duchovní přeměnu lidstva jsou Samové. Potřebujete elitu, která se nejen nám vyrovná. Potřebujete elitu, která dokáže navázat na naše poznatky a jít dále. Bez ní byste patrně ještě několik století prostě jen využívali našich technologických darů a sami přitom zakrněli. To by mohle vést k degeneraci a záhubě. Konci civilizace, která by vymřela následkem blahobytu. Touto elitou jsou bezesporu Samové. Vy se naučíte oceňovat jejich schopnosti a oni se zase budou učit být lidmi v reálných, mnohdy vypjatých situacích. A takové situace nastanou jen jediným způsobem. Lidé na Zemi dostávají všechno, co jen mohou chtít. Celá Země se proměnila v globální skleník, chránící spolehlivě lidi před bolestmi, nedostatkem, nemocemi a nebezpečím. Žádný živočich nepřežije situaci, kdy se nemusí adaptovat na prostředí, ve kterém žije a přestane se vyvíjet. Obrovští dinosauři byli v podmínkách na Zemi před sto milióny lety v podstatě naprosto neohrozitelní a jejich vývoj se fakticky zastavil. A stačila změna situace způsobená nárazem malé planetky. Jejich velikost, která je dokonale chránila se stala evolučním zabijákem. V nových podmínkách neměli velcí a studenokrevní šanci.
Lidský živočich má jedinou šanci. Musí opustit hranice Země a Sluneční soustavy. Jen tak se střetne znovu s přirozenými požadavky života ve vesmíru, které jej donutí se vyvíjet. Lidé budou muset budovat nové základny, žít zase ve stísněných podmínkách, bojovat o své základní potřeby a někdy o holý život. A taky – budou o něj moci reálně přijít. A jen takto mohou lidé přežít.
Mohu vám ještě nějak pomoci přátelé?“ ukončil Kal svůj proslov. Odpověď „Ne, díky, přejeme hezký den.“ by k němu dorazila o pět minut později, ale Kal ji dostal ihned. Celý systém používal tzv. prediktivní komunikace. Ta spočívala v tom, že obě strany měly ve svém komunikačním systému prediktivní mentální osobnostní kopii svého vzdáleného protějšku, která zajišťovala předvídatelné reakce, jako třeba zdvořilostní fráze s vysokou pravděpodobností mentální identičnosti odpovědi, tento program by nejspíše dokázal přímo interaktivně bez zpoždění odpovědět stejně jako Kal, ale pozemšťané z předsamaritánské éry ho neměli rádi a nedůvěřovali mu.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se nedůvěřivě Ben. John chvíli váhal s odpovědí. „Je to jistě pravda, Sámoši mi nikdy nelhali, ani komukoli jinému. Ale mám silný pocit, že nám Kal neřekl všechno. Všiml sis, že Sámoši jsou tady přes sedmdesát let a nezmínili se jakkoli o realitě na Sammeringu, dokonce ani neprozradili, kde se nachází? Není mi známo, že by se pokusili o rádiový kontakt, nebo přijímali jakékoli vysílání ze Sammeringu. Proč to? Několikrát jsem se Kala ptal. Odpověděl mi, že až příjde čas, všechno se dovíme.“
„Vidíš, o tom jsem nepřemýšlel. Asi proto, že většinu života jsem žil v opozici proti nim. Bůhví, proč si mě vlastně vybrali. Že by právě proto?“ usmál se Ben. Zpočátku byl z nabídky Samaritánů v šoku, ale jak to tak promýšlel, došel k názoru, že více než čtyřicet let usedlého života ho začíná nudit a potřebuje něco nového. Žije už více než devadesát let a se samaritánskou technologií má šanci na dvojnásobek, ale uvědomil si, že potřebuje změnu a měl pocit, že může více získat, než ztratit, když se seznámí se Sámoši zblízka. A tak se řízením osudu stal admirálem první pozemské vesmírné flotily. Samaritáni usoudili, že by to měl být někdo zkušený, inteligentní a obdařený zdravým selským rozuměl. A tyto podmínky splňoval Ben nejlépe ze všech intronautů.
„A proč jsi do toho vlastně šel, Johne?“
„Spolupracuji se Sámoši od samého začátku a věřím jim. Jako bývalý sociolog sleduji vliv jejich zásahů na lidstvo a připadá mi, že žijeme ve vzrušující době. Lidstvo najednou není samo ve vesmíru a díky technologiím Samaritánů prožívá obrodu těžko srovnatelnou s čímkoli v jeho dějinách. Navíc ..“ odmlčel se. ben měl pocit, že zachytil v jeho hlase stín pohnutí.
„Chtěl jsi něco říci?“ pobídl jej.
„Chci ze Země někam pryč, utéci vzpomínkám. Ani Mimah, nejčistší a nejkrásnější žena, jakou jsem kdy poznal, byla zavražděna fanatickou sektou. Mám pocit, jakoby mi někdo vyrval srdce z těla. Jakoby v ten okamžik umřelo kus mého já. Když jsem se Sámoši, všechno mi ji připomíná. Celé noci nemohu spát, v hlavou se ni honí situace, kdy jsem byl s ní, drobné detaily, naše štěstí. Mohl bych s ní být na samanetu, ale poplival bych tím celý její odkaz. Vím, že by si to nepřála. Ještě ne. Její mentální obraz je a zároveň není ona. Setkal jsem se s ním na samanetu a řekla mi to.“
„To je mi líto,“ pokýval smutně hlavou Ben. „Přece jen máme něco společného. Moji Joan taky zavraždili. Jakási sekta zpozdilých ekologů. Noci v Lunaparku jsem prožíval podobně. Pojdme spát,“ navrhl.
„Ano, už je pozdě“ odpověděl John. Oba měli po tomto večeru pocit, že právě získali dobrého přítele.