To je dneska mládež

„To je dneska mládež,“ prohlásil Harry Hopkins. „Nevědí roupama co by ještě vymysleli. Kam ten svět jenom spěje?“

Seděli jsme spolu v retrohospodě z dvacátého prvního století a popíjeli prvotřídní plzeňské vychlazené na optimálních devět stupňů. Kdoví proč, říkalo se tomu teplota „ze sedmého schodu“. Ano svět, ve kterém žijeme nám starším opravdu připomíná jakousi mimozemskou civilizaci. V dobách našeho mládí jsme museli ještě pracovat a vydělávat peníze, ačkoli jsem už nezažil takovéty rozkošné papírky, které jsou dosud k vidění v internetovém virtuálním muzeu. Taky jsme nikdy nevykonávali náročnou fyzickou práci, to byla starost androidů. Tehdejší modely ještě sice nezvládaly všechno, ale moc práce nám už nenechaly. Ale koho dnes zajímá historie? Lidé už nemusí pracovat, tak proč se vůbec něčemu učit? Většina lidí si s tím naprosto neláme hlavu.

Hopkins usrkl piva a mé mlčení si vyložil jako souhlas. „To všechno ti androidi. Nosí jim všechno až pod nos. Každý druhý po třicítce zalehne do postele, čumí na holovizi, žere, spí a s odpuštěním .. Hnus! Proleží tak pět let a ani se neunese. Androidi mu chodí i vytírat prdel! Sex je nebaví, jen tak do pětadvaceti, děti mají v šestnácti a vychovávají je zase androidi.“

Hans Hopkins byl můj spolužák a nejlepší kamarád. Znali jsme se odjakživa. Jako kluci jsme ještě běhali po lese za naší vesnicí a hráli fotbal. Tou už dnes děti nedělají, na zemi žije dvacet pět miliard obyvatel a na fotbalová hřiště není na povrchu místo. Pokud chcete sportovat, musíte pod zem. Sportoviště jsou v bývalých podzemních garážích, které byly přestavěny na zábavní centra. Ostatně mnozí lidé tam i bydlí, upřednostňují klimatizované prostory s antiseptickým vzduchem. Přibylo alergií a i když je umíme léčit, dokonalé to není a na každého nezabírá.

„No jo Hansi, ale co s tím? Vývoj nezastavíš,“ oponoval jsem mu otřepanou frází. Věděl jsem, že nemluví jen tak do větru a byl jsem zvědav, co z něj vypadne. Hans si dával načas. Věděl jsem, že to nemohu uspěchat a tak jsem popadl tuplák a nabádavým pohybem zvedl nad stůl. „Tak popojedem!“ zahájil jsem již tisíckrát opakovaný rituál. Hans opětoval můj pohyb a sklenice se s mocným cinknutím srazily. Následně jsme oba v tenže okamžik udeřili dnem o stůl a zvedli tuplák ke rtům. Nastala chvíle ticha potřebná k vykonání několika mocných prvních loků a následovalo slastné vydechnutí. Hans si dokonce ani neodříhl jako obvykle a jen postavil tuplák na parádní retrotácek z tvrzeného papíru s reklamou na Heineken. „Vida je, neomylné, spletli tácky,“ prohlásil nerudně. Chvíli jsme se oba věnovali doznívání chuti skvělého piva v našich hrdlech.

„Sousedce se včera zabil syn,“ pronesl jakoby mluvil o počasí. „Byla z toho úplně zlomená, na rozdíl od dnešních moderních trendů žili s manželem spolu a vychovávali jej sami.“

Lidé umírali kolem často a jaksi to už nikoho nepřekvapovalo. Ale většinou až po třicítce na civilizační choroby. To mi nějak nehrálo s faktem, že děti dnes již od patnácti obvykle s rodiči vůbec nebydlí. „Kolik mu bylo?“ trpělivě jsem čekal co s Hanse nakonec vypadne.

„Šestnact.“
„Lítal jako blázen, co?“ snažil jsem se urychlit Hansovy myšlenkové pochody. Kam to napasoval“
„Ne, přestav si, sehnali někde revolver a náboje. Nenapadlo je nic lepšího, než si zahrát ruskou ruletu. Už nevědí, jak ten adrenalin vyprodukovat. Všechno je jim málo. Nebaví je holovize, opovrhují sexem s androidy, alkohol a drogy? Pchá! Připojí se ke stimulátoru štěstí a užijí si dosyta. Jen ta kocovina.. Přitom by si mohli tak skvěle užívat! Jenže nic jim není dost, to je příčinou jejich neštěstí.“

„Určitě jsi vymyslel, jak to změnit,“ rýpl jsem si. Už jsem Hanse znal, vždy přicházel s nejrůznějšími ideami. Většinou to skončilo v pivní pěně a počítal jsem s tím, že to ani tentokrát nebude vyjímka.

Hans si mocně přihnul, slastně mlasknul a položil téměř prázdný tuplák na stůl. Jeho splávek jsem mu vždycky záviděl.
„Potřebují ideály,“ prohlásil slavnostním hlasem a v očích mu zajiskřily šibalské ohníčky, jak jsem je znával z našich klukovkých akcí. Hans dokázal vymýšlet neuvěřitelné ptákoviny a já zase neměl k činu nikdy daleko.
„Cože?“ zpozorněl jsem a zvedl tuplák ke rtům. Nespouštěl jsem přitom z Hanse oči.

„Vymyslel jsem hru,“ dodal s vážným výrazem ve tváři. „Bude se jmenovat ANDROID. Podstata bude v tom, že založím podobnou retro restauraci. Jen v ní bude vše naruby.“

„Naruby?“ opáčil jsem nechápavě. Pochopil jsem, že Hans má dnes „svůj“ den. Znal jsem to z dřívějška. Pořád mu něco šrotilo v hlavě a čas od času z něj vypadly výsledky. Věděl jsem, jak je to pro něj důležité a jako dobrý kamarád jsem je nikdy nezpochybňoval. Ostatně, byla to zábava a nakonec se vždy ukázalo, že na jeho teoriích něco je.

„No prostě – hosté budou androidi a obsluhovat budou lidi. už jsem nechal vytisknout peníze. Jeden hopkins bude mít sto grossů. Androidi budou hodnotit chuť jídel, úroveň obsluhy, čistotu a komfort. Budou vybaveni dostatkem papírových hopkinsů a dávat dýška, jako to bylo kdysi. Každá restaurace začne s managementem složeným z androidů, které jsme už vycvičili – tedy my tady u „Plzeňského sládka“. Necháme udělat jejich kopie, to nebude problém. Postupem času se budou hráči „vypracovávat“ z pozice učňů, personálu na úklid na číšníky, kuchaře, provozní atd. a po určité době se mohou vypracovat až k majitelům restaurací a hotelů. Tam se ovšem propracují jen mistři s mnohaletou praxí. Vím, před sto padesáti lety to byly běžné profese a už nejméně sto let to dělají androidi. Přinášelo to ovšem určité nároky, ale také pocit uspokojení. A ten dnes chybí.“

„Skvělý nápad Hansi. Jdu s tebou do toho. Už mě nebaví jen sedět a chlastat pivo. Je načase něco podniknout.“
Popravdě jsem moc nevěřil tomu, že by se dnes někdo vzdal svého pohodlí a chtěl podstupovat strázně obyčejné práce. Nicméně jsem se ujal své role realizátora Hansových nápadů a zajistil jsem prostory v jedné z Olomouckých podzemních garáží. Nejtěžší bylo získat povolení od městské rady k využití prostoru, ale naštěstí bylo vítáno vše, co mohlo byť jen trochu druhým pomoci neagresivně využít volného čas. Vyrobit kopie androidů od „Plzeňského sládka“ a vysvětlit jim, co budou dělat oproti tomu nebyl problém. A tak jsme za týden od našeho rozhovoru otevírali. Bral jsem to celé jako náramnou recesi a s napětím jsem očekával, co z toho vzejde.

Ukázalo se, že jsem to podcenil. To, co bývala kdysi obyčejná všední práce, stalo se dnes exotickou hrou, která lidi a to nejen ty mladší, velmi zaujala. Nejen, že bylo plno v naší restauraci. Vznikly statisíce nových androidích restaurací a nezůstalo u toho. Android se dočkal dynamického vývoje a zdokonalení. Lidé začali vyrábět nejrůznější předměty k vybavení androidích restaurací, objevili se první slavní tvůrci herních artefaktů – nábytku, výzdoby atd. Požadavky hracích androidů v roli hostů byly stále náročnější. Na ulicích se objevovali lidé v tričkách, které byly znakem jejich dosaženého levelu s prýmkami na kterých bylo jejich herní jméno, funkce a množství hopkinsů, které do té doby vydělali.

A tak jeden z hospodských nápadů Hanse Hopkinse způsobil obrat ve životním stylu celé civilizace.