Samaritáni – Beznaděj

XLIX.
20/5/2129

Bolest je všude. Proniká mi každým atomem těla, nejsem schopen jakékoli aktivity, vše co dělám je jen mechanické vykonávání procedur, kterým tělo a mysl navykly za můj třicetiletý život. Ani umřela! Byla brutálně zabita šíleným fanatikem. Proč zrovna ona? Nejkrásnější a nejčistší bytost, jakou jsem poznal! Proč???
Měl jsem zuřivou touhu Damise zabít, když nám sděloval tu novinu. Ten ubožák, který si hraje na Boha pro skupinu ještě větších chudáků, kteří mu žerou z ruky! Nenávidím to tady! Celý Širáz bych nejraději srovnal se zemí. To proklaté středověké město mi vzalo Ani. Neměl jsem ani sílu sdělit svou bolest ostatním Sammeringcům. Neměli ve zvyku vyjadřovat nahlas svůj žal a nejspíš bych jim to jen ztížil. Kal Rios, oproti těmto zvykům přišel za mnou.

„Mohu dál, Johne?“
„Pojď Kale. Napij se se mnou,“ nalil jsem mu francouzský koňak. „Už nikdy nebude nikdo jako ona.
„Vím, že jsi ji miloval,“ řekl přiškrceně Kal. „Měl jsem je rád obě. A Natan jsem měl více než rád. Byla to moje družka, tady na Zemi byste řekli manželka.“
„Nevěděl jsem ..“ namítl jsem překvapeně.
„Měli jsme spolu děti,“ řekl zlomeným hlasem. Potom zvedl hlavu a jeho rysy ztvrdly. Než jsme vyrazili, bylo nás dvanáct. Každý z nás měl partnera a každému zahynul, jen já a Natan jsme zůstali jako pár. Snažili jsme se to ostatním nepřipomínat.“
„Ach Ani, ..“ nevydržel jsem tu bolest. Zvedl jsem sklenici s koňakem a obrátil do sebe. Byla to už třetí, ale bolest byla stále tu. Pohlédl jsem na Kala.
„Myslíš, že tam někde, v jiné realitě .. že tam jsou? Že nás mohou slyšet? Nebo vidět?“
„Nevím ...“ pokýval Kal smutně hlavou. „Možná.“
Seděli jsme beze slova, každý zaměstnán svými vzpomínkami.
Začalo se stmívat a Kal promluvil. „Je tu jedna možnost.“
„Jaká?“ zvedl jsem hlavu, abych mu viděl do očí.
„Samanet. Každý z nás tam má svůj mentální otisk. Můžeme stvořit dokonalou iluzi ve virtuální realitě, nebo ženského androida, která bude od Ani k nerozeznání.“
„Cože? Ne, to nechci. nechci mít místo Ani sebedokonalejší hračku. Nemohl bych s tím vědomím žít. Nebyla by to ona a nechci si lhát. O tom ne!“
„Promiň, máš pravdu. Skutečnou lásku to nahradit nemůže. Navíc – my bychom se pak s tebou museli rozejít. Dívat se na repliku je totéž, jako připomínat si neustále její smrt a zaroveň se snažit na ni zapomenout.“ Kal se zvedl. „Půjdu, příteli. Musím být teď sám.“
Hlas se mu zachvěl a zahlédl jsem v jeho očích slzy. Vstal jsem a podal mu ruku.
„Děkuji Kale. Děkuji, že ses zastavil.“ Svalil jsem se do křesla a nalil si další koňak. Už nevím, kolik jsem toho do večera vypil. Chtěl jsem zavolat svého Jacka, ať mi přinese další láhev. Před očima jsem už měl mlhu a víčka byla tak těžká, že jsem je nemohl udržet. Spíš jsem cítil, než viděl, jak se mi před očima rozhoupalo něco lesklého. Ano, už mě nic nebolí .. mám těžká víčka ..

- – -

„Johne, netrap se.“ Zvedl jsem hlavu a užasl. Na protějším křesle seděla Ani.
„Ty, .. ty žiješ?“ Chtěl jsem se zvednout a vrhnout se k ní, ale nešlo to. Nemohl jsem se ani pohnout.
„Ne Johne. Jen ti musím říct, že už vím, co je láska. Johne, jsem těhotná. Je to teprve týden, co jsme se milovali, ale vím to. Bylo mi den potom zle a Diagnostik mi to oznámil. Musíš to říct Darovi, ať to dítě zachrání.“

- – -

Probíral jsem se s nutkavým pocitem, že něco musím udělat. Najednou se mi v hlavě rozjasnilo a vyskočil jsem s postele. Ani! Ten sen! Byl to sen? Co jiného? Myšlenky se mi honily hlavou. Nerozuměl jsem tomu a tak jsem vzal do ruky komunikátor.
„Kale?“
„Ano? Zdravím tě Johne.“ Kalův hlas zněl o poznání odpočatěji, než včera, avšak stopy smutku nezapřel.
„Můžeš sem prosím přijít? Stalo se mi něco moc podivného.“
Kal byl u mě za necelých pět minut. Viděl jsem, že jeho odpočatý hlas byl jen iluzí.
„Za chvíli máme odletět Johne. Nakládal jsem s androidy ostatky Ani a Natan. Jsou stále v regeneračních komorách, ale Diagnostik tvrdí, že měly příliš dlouho odděleny ..“ hlas mu zadrhl a rozplakal se.
Beze slova jsem ho objal. „Kale ..“
Po chvíli se vzpamatoval. „Ale ty jsi mě volal. Co potřebuješ?“
„Kale, měl jsem hodně zvláštní sen. Vím, byl jsem opilý. Nejspíš jsem už dříve toužil po dětech a nějak jsem si to spojil s Ani ..“ Převyprávěl jsem Kalovi svůj sen.
Kal zvážněl. “Johne, ihned v letadle dám příkaz Diagnostikovi, ať to zjistí. Musíme znát jasnou odpověď, jinak by nás ta otázka mohla trápit celý život.“
Přikývl jsem. Byl jsem Kalovi vděčný, že na sebe chce vzít část mého břemene. nedokázal bych žít s tím snem sám. Měl pravdu.

- – -
Sedli jsme si k pohodlnému stolku v salónku a zapnuli pásy. Neuplynulo ani pět minut a letěli jsme. Už jsme byli nad Středozemním mořem, když se Kalův komunikátor rozsvítil a ozval se z něj hlas androidího diagnostika. „Kale, měl jsi pravdu. Ani Mimah je těhotná.“