Samaritáni – Seznámení

LI.

„Tady máš něco ode mě Samantho, otevři to až doma.“ Marek podal Samantě malý balíček. „Jdeš si zaplavat?“ Na nic nečekal a skočil po hlavě pod splav. Zmizel pod vodou a Samantha ho marně hledala ve zpěněných peřejích. Najednou se vynořila Markova hlava, zalapal po dechu a volá na ni. „Pojď sem, voda je skvělá! Jsou tady nádherní pstruzi!“
Samantu nemusel dlouho přesvědčovat. Výstavní šipkou skočila do vody. „Brr! Ta je ledová!“
„To víš, teď v létě tak patnáct stupňů. To není nejhorší.“
„Pojď se radši potápět, namísto těch řečí. Ukážeš mi ty pstruhy, ano?“
„Ty nemůžeš nevidět,“ zakabonil se Marek a potopil se. Samantha jej zvědavě následovala.
Voda v říčce byla čistá, průhledná jako křišťál. Rozhlédla se a to co uviděla ji vyděsilo tak, že se ihned prudce vynořila. Oviděla pět metrových dravých ryb, které se vůbec nevzrušovaly její přítomností. „Nemáš z nich strach Marku? Takové metrové potvory ..“ Mladík se usmál. „Ale prosím tě. Mají asi sedmdesát centimetrů. Pěkné kousky, to je pravda. Ale viděl jsem už i větší. Je tady toho více, co je zajímavé, chceš se podívat?“
„Jasně a co?“ opáčila zvědavě.
„Pojď sem, na mělčinu. Vidíš takové ty tyčinky z kamínků?“
„No jo, co je to?“
„Chrostíci, tedy přesněji jejich larvy. Tam kde jsou, je čistá voda.“
„A co je tohle! Takový pulec se škaredou hlavou. Vypadá legračně, jak se nadouvá.“
„Dříve tomu děti říkávaly hlavatka. Ale správný název je vranka. Nejsou moc rychlé, dají se chytit.“
„Mám ji!“ Samanta připlácka rybičku ke dnu. „Opatrně, podívám se na ni,“ a vytáhla ji ven. „Je vlastně docela pěkná,“ pustila rybku zpátky.
„To ty taky,“ přiblížil se k ní Marek. A dodal s obavami přiškrceným hlasem: „Nádherná.“
Samanta se mu podívala do očí. „Taky se mi líbíš. Je s tebou zábava.“ Naklonila se k němu a políbila ho. Marek ji objal a prodloužil polibek. Svět se s nimi zatočil. Oba propadli euforii prvního polibku zamilovaných.
„Já, ještě jsem nikdy .. vlastně jsem ti chtěl říct..“ koktal Marek a oči mu svítily štěstím.
Samanta zkrásněla nádherným ruměncem a lehce sklopila zrak v očekávání, co bude dál.
„Ještě jsem nikdy nebyl zamilovaný. Miluji tě Samantho,“ vysypal ze sebe Marek, jako by to chtěl mít rychle za sebou a znovu ji k sobě přitáhl. Opětovala jeho pohyb a následoval další dlouhý polibek.
„Nečekala jsem to. Líbíš se mi a moc, ale nějak jsem si nemyslela, že ty .. že ke mně taky něco cítíš.“
„Chci být teď už jen s tebou, neodloučit se ani na chvíli. Budeme stále jen spolu, nikdo jiný a nic jiného mě nezajímá. Jen ty.“
„To přece nejde .. musíme se ještě hodně učit. Prázdniny končí a já toho musím tolik stihnout..“ Ale budu s tebou jak to jen půjde. Také chci být s tebou co nejvíc,“ odpověděla Samantha a políbila jej letmo na rty. „Už musím jít ..“
„Ještě nechoď .. vždyť není pozdě.“
„Je .. slyším signál.. musím zpátky do reality. Příjdu hned, jak to bude možné. Ani nevím – vracíš se taky do reality? Kde tam jsi a co tam děláš?“
„Se mnou je to složitější, je to na delší povídání ..“
„Tak mi to všechno řekneš příště, ano?“ Samantha zamávala a rozplynula se.

- – -
„Pojď, vstávej, zaletíme se podívat do Jeruzalémského chrámu. Prý to stojí za to.“
„Hmm, to jsem tam mohla zaletět i v Samanetu. Virtuálně by to úplně stačilo..“ zabručela Samantha. „Tatí, kdy už mi něco povíš, jak jste se s maminkou seznámili? Už je mi šestnáct, jsem dospělá.“
„Už brzy. Ale teď se oblékej, letíme. Nebudeme tu přece jen tak sedět, když je hezký den. Prý tam teď není nějak moc horko.“