Hrnec a Duše

Potkala se Duše s Hrncem.
„Kampak, paní Duše? Na špacír, na špacír?“ zaduněl Hrnec.
„Co je ti potom?“ odsekla Duše. „Neruš mě, dumám.“
„A proč dumáte?“ uctivě se zeptal Hrnec. „Musí to být vzdělaná duše,“ pomyslel si.
„Přemýšlím o marnosti tohoto světa,“ odvětila melancholicky Duše.
„A proč to? To dělají všechny duše?“ neuhlídal Hrnec svou zvědavost.
„Oddávám se hlubokým myšlenkám, protože jsem hluboká duše. Jsem tak hluboká, že jsem bezedná.“ Duše se hrdě nafoukla.
Hrnec celý ožil a podíval se Duši zpříma sebevědomě do očí.
„Já také nemám dno,“ prohlásil a celý se zarezavěl.