Samaritáni – odhalení – závěr

LII.
1/8/2223
Dnes si mě pozval Kal Rios. Vlastně je už dlouhou dobu zesláblý stářím. Ve věku 280 let už nezmůže nic ani samaritánská medicína. Nakonec přežil všechny členy své posádky.
„Johne, bioanalyzátory mi dávají nejvýše dva týdny života. Je čas, abych ti sdělil, jak jsme vás našli a proč jsme tady. Posaď se prosím. Bude to delší vyprávění.“
Kalova samabuňka byla velmi skromně zařízená na to, že jako velitel Samaritánů byl už bezmála sto let nejmocnější muž světa. Poslední dobou už nemohl moc chodit a tak si pracovnu uzpůsobil tak, aby v ní mohl trávit čas i vleže. Přesto, že tělo jej už moc neposlouchalo, mozek mu pracoval stále bezchybně. Jeho pracovna byl místnost asi osm metrů široká a deset metrů dlouhá s velkými okny do zahrady, které měly skla s řiditelným stmíváním, takže kdykoli mohl jen povelem pracovnu zcela zatemnit. Všichni Samaritáni trpěli mírně zvýšenou citlivostí na světlo, jejich slunce prý svítilo o něco méně než to naše. Topná biopodlaha z krátkého absorbčního trávníku nepotřebovala žádnou úržbu, protože trávník sám doslova pohlcoval a spotřebovával drobné nečistoty. Zajišťoval také stabilní teplotu a vlhkost vzduchu. Psací stůl byl v té době jen ozdobným kusem nábytku a v Kalově pracovně byl jen kulatý stolek pro návštěvy a několik velmi účelných, pohodlných křesílek. Žádný další nábytek tam už nebyl, na jedné stěně bylo obrovské akvárium plné barevných tropických ryb a vodního rostlinstva. I ostatní stěny byly v obložení rostlin, které vyrůstaly přímo z podlahy díky zabudovaným záhonům podél zdí, které byly ovšem dokonale překryty absorbčním trávníkem. Banánovníky, citrusy, palmy, popínavé rostliny .. Některé z nich nádherně kvetly a voněly.
Kal tak ležel vlastně uprostřed skleníkové zahrady. Uprostřed místnosti na stropě bylo vidět vestavěný holografický port, brána do samanetu, která mu umožňovala komunikovat s celým světem a pracovat.
Sedl jsem si tedy do pohodleného křesílka u postele a Kalův android přivezl oběma na servírovacím stolku silný indický čaj a pár typických východních sladkostí. Posloužil jsem si koláčkem fasali, mým oblíbeným cukrovím, usrkl čaje a čekal, co mi chce Kal sdělit tentokrát.
„Zatím jsme vám neřekli nic o tom, proč jsme tady. Tato otázka souvisí se společným úsekem naší historie a skutečnost pro vás nemusí být zrovna příjemná. Naše civilizace pochází z planetární soustavy Tau Ceti ze souhvězdí Cetus, nebo jak říkáte Velryby. Tau Ceti je vzdálena odsud dvanáct světelných let.
Nejstarší nálezy pozůstatků naší kultury pocházejí z doby před stotisíci lety. Vytvořili jsme velmi lidnatou civilizaci, téměř zničili životní prostředí a sami sebe. Zachránil nás teprve před pěti sty lety samanet, který stáhl většinu Sammeringců do virtuální reality. Proběhlo to rychle a na celé planetě postupně zbyl jen necelý milión lidí. Ti, kteří byli na samanetu se nemnožili a počet Samerinců postupně klesal. V té době jsme již měli pokročilé kosmické technologie a tak bylo rozhodnuto hledat v kosmu příhodnější místo k životu, protože jsme nedokázali ještě zvládnout oživení životního prostředí a trpěli jsme nedostatkem energií.“
Kal se zvedl a upil trochu čaje. Přisunul jsem k němu blíž cukrovinky, ale odmítavě mávnul rukou.
„Hned jedna z prvních výprav objevila planetu Zemi. Průzkumy vaší planety nás šokovaly. Předtím jsme nebyli schopni najít jakoukoli genetickou návaznost naší rasy na ostatní faunu na Sammeringu. A na Zemi jsme objevili primáty a dokonce primitivní lidskou rasu, které dnes říkáte člověk neandrtálský. I bez genetické analýzy se dalo říct, že musíme být příbuzní. A ta jen potvrdila, co jsme si mysleli. Našli jsme své předky! Historie naší civilizace byla započata zde, na Zemi. Ale jak jsme se dostali na Sammering? Tahle otázka je pro nás stále záhadou. Ale víme, jak jste se objevili na Zemi vy. Před asi padesáti tisíci lety, krátce po objevení Země jsme zde vybudovali základnu, na které bylo jen několik Sameringců. Vybrali jsme šest párů internautů, aby mohli zplodit a vychovat další generaci pro případ, že se někteří příletu nedožili. Vzdálenost 12 světelných let tenkrát znamenala, že cesta na Zemi trvala 120 let, protože jsme v té době nedokázali ochránit loď při rychlosti vyšší, než desetina rychlosti světla. Rozpadla by se na kusy dříve, než by doletěla po srážkách s drobnými meteority. Energetická krize v dalších stoletích znemožnila další let a po dvaceti letech od příletu přestala stanice vysílat jakékoli zprávy o své existenci. Došlo nám, že všichni zahynuli.“
„A jak jste tedy věděli, že tu jsme?“ přerušil jsem ho otázkou.
„Nevěděli. Asi poslední Sammeringci, kteří jsou dnes naživu jsme my. I když nic není samozřejmě jisté.
Naše loď byla vyslána před více než 300 lety ke hvězdě Archenar, kterou také nazýváte Alfa Eridani. Je odsud vzdálena 145 světelných let. Přežili jsme to jen díky hibernaci a rychlosti světla, která zpomalila naše hodiny.
Příčinou naší cesty byly signály, které zcela přesvedčivě ukazovaly na původ od neznámé cizí inteligence. Naši vědci je rozluštili jako volání o pomoc, něco jako S.O.S . Vyslali jsme tedy signál s odpovědí a byla postavena největší a nejlepší loď v Sameringské historii – náš Sammering 1, na kterém jsme přiletěli. Ano – my jsme členové výpravy, která byla vyslána na Archenar.“
Kal se odmlčel a natáhl se po šálku s čajem. Zvolna se napil a povzdechl si.
„Když jsme se přiblížili k Archenaru na vzdálenost 5 parseků, objevily se kolem nás náhle tři vesmírné lodi a zautočily na nás. Naše loď je poměrně dobře vyzbrojena a energetické střely, kterými po nás ony lodi pálily nepronikly ochranným polem. A tak jsme využili toho, že naše loď je rychlejší a otočili se na cestu zpět. Zanedlouho jsme je ztratili z dohledu.
Jen jsme vůbec nepočítali s tím nejhorším. Archenarci byli na cestě k Sammeringu už v době, kdy jsme my vyrazili k nim. Podle záznamů, které jsme našli na jedné z náhodně objevených družic Sammeringu zautočili rychle a nečekaně. Flotila 250 lodí se náhle vynořila z vesmíru a svrhla na Sammering několik tisíc vodíkových pum. Sammering byl nejen zničen. Byl roztrhán na kusy, které teď poletují na oběžné dráze našeho slunce – Tau Ceti.“
„Nerozumím,“ vydech jsem ohromeně. „Vy ..“
„Ano, byli jsme jediní lidé, kteří zbyli z civilizace Sammeringu. Nevíme, proč nás zničili.
Nevěděli jsme co dělat a Tyon si vzpomněl na velmi starou legendu, které hovořily o našich předcích na této planetě. neměli jsme na vybranou a tak jsme se sem vydali. Již po prvních genetických průzkumech jsme zjistili totéž, co kdysi výprava našich předků před 50000 lety. Už nebylo co ztratit. Z genetických výzkumů víme, že Sammeringci jsou děti této planety. Porovnání naší DNA s primáty to jasně dokazuje. Jsme jejich velmi blízcí příbuzní, jako vy. A taky to dokazuje další skutečnost. Vy lidé, jste zároveň naše děti. My Sammeringci jsme byli na Sammering převezeni přibližně před stotisíci lety ze Země. Prokazuje to srovnávací analýza našich genů. Naše legendy se zmiňují o otroctví. Možná jsme byli někým odvlečeni. A vy jste všichni potomci těch několika málo Sammeringců, kteří sem před 50000 lety přiletěli jako první průzkumníci. Asi se něco stalo a přišli o svou technologii. Ale přežili, ačkoli zdivočeli. Vy jste jejich následníci, vy jste dědicové civilizace Sammeringu.“
Nebyl jsem schopen slova. To, co mi tady Kal říkal bylo tak neuvěřitelné. A zároveň to do sebe perfektně zapadalo! Proto jsou nám tak podobní! Proto se nám snaží předat to, co vědí. Chovají se k nám jako rodiče ke svým dětem. Protože JSOU našimi rodiči.
„Tak, teď víš všechno. Tady máš vstupní klíč od monokomu. Tím se pro vás otevřou veškeré informace o Sammeringu a také všechny naše klíčové znalosti. Monokom je uvolní na samanet a vytvoří znovu celý virtuální Sammering, jaký byl v dobách, kdy jsme se s otevřeným srdcem vydali Archenaru. A mezitím Archenarci detekovali podle signálů polohu naší planety a zničili ji. A teď mě prosím omluv, chce se mi spát.“
Rozloučil jsem se a odešel. Kdybych nedržel v ruce přístupový klíč k Monokomu, myslel bych si, že se mi to všechno zdálo.
Kal Rios příští den zemřel.