..o jedné úžasné ženě..

Když míchal Bůh své těsto na tělo
tak omylem si drkl do nádobky s láskou
/ převážná část v něm tehdy zůstala /
Proč tedy dlouze dumat nad otázkou
kdo stvořit tuhle ženu skvělou?
Kde všechna něha, dobrota se v ní as nabrala?

Když šil Bůh pro to tělo hedvábí
tak neměl jiné nitě, než-li z laskavníku
/ a z něj jsou stehy nejjemnějších řad /
Proč tedy dlouze dumat, čím nás přivábí
ta žena pozemská, však z úžasného vzniku?
Proč, kdo ji pozná, musí ji mít rád?

Když hledal pak Bůh rubín na srdíčko
tak našel ho až v někde v Rajských zahradách
/ a tenhle kámen v ryzí červeni /
Tak nejde dlouze otálet, když zve Vás na kafíčko
ta žena plná pohody a plná rovnováh
co vždycky celek člověka v své obří šíři ocení…