..v přesýpacích hodinách..

V pohovce dřímala
Se šněrovačkou
srostlá do sebe
Ve zdání sáhla pro hřeben
Pohnula sklenicí / jak hračkou
co naplněna chvěním cinkala…

Pak uchopila šípy ostře
plamenné
A vytesala tělem přiznání
že úsměv světce je jak pokání
co na hranici až ji dožene
kam vmotají jí k pentagramu kostře…

A v přesýpacích hodinách
se písek rozhořel a plál
Pod lavinou všech vloček nahých
se rozvodnila zeď a rozvlnily prahy
Z cihel a malty deltu kdosi tkal
K hladině stropu vír si v tvořivosti sáh´…

až sklouzla kapka dění
na rty rudě skleněné

Nastavil čelo

A ona vrostla jako smělost
prostě jen tak, do noty laděné
bez zaklepání. Bez uzardění…