..renesanční..

V z n á š e l a
jsem se, jako namodralý dým
co voněl jeho tabákem

když bez klepání vkráčela
znavena ledopády zim
i lidmi bez naděje zhášející zem
Ona, ta renesanční bytost
v červeném obutí

jen její hlava v mlze mizela

tak tedy okno otevřel
neb bylo by mu líto;

že nevidí ji v celém vzplanutí

že důraz ženy Té v celém svém poznání
se ztrácí v obraznosti okolí

stála tam rezonantně nesmělá
/ tu rozechvělost by jí kdekdo záviděl
I na ústech růž neskutečně sytou /

A rozezněla všechen um i nadání

Pak sestoupila z hrdla na dno tomu muži
A vodu z rozehřátých ledů vzala do dlaní
By zalila s ní euforii

A předvedla mu Trecento
Quattrocento i Cinquecento

A jestli srdce se mu ještě zdráhalo
tak pochopilo, že si touží užít
že jsou i chvíle, co se nedaní
že skutečnost se s představami míjí

tak do dlaní vzal všestrannost tu nemalou

z podvazků červených
se vysypala všechna únava

..a do očí se vpil ten renesanční hřích
co v mysli pocit neskutečna vždycky nechává…