..znavená..

U n a v e n á
starobylým klamem tesaným
lží vyšlapou v cestách do nikam
i gesty záludností ve hraní
na hraně poznání

vylétla jsem až nad břemena
do volných prostor, kde to znám
volume dala na maxim

zrcadlo nastavila proti sobě
a zděsila se toho, co v něm vidím;

vyhaslé slunce spadlo do komína
tělo jak hadr pohozený v hrobě
prorezlé srdce a za nehty vina
povadlá zeleň stejně jako jas
a trosky ráhen, přídí
v tapetě balastu a vrás
na zádech prázdnota

A otázky, co duši ve vír zamotaj´…

Jak veliké je hoře?

Jak velká jizva rozerve Ti srdce nitroví?

Kolik že chybí člověku, než nechají ho shořet?

Kde hledat odpověď?
/ čí ústa odpoví??? /

Tak kapko rtuti leť!

A křižuj nebeskou tou plání
A usedni pak smutku na řasy

Nastavte dlaně, ať vypláču tam dobrozdání
Nastavte ústa, ať duha zvěstuje mi lepší počasí…

Jsem zavěšená na krystalu, smyčku kolem krku

…a v srdci nůž, co uříznout měl jenom špičku brku…