Dědičný hřích I – N-tý článek řetězu

Jmenuji se Slavomír Sovák a jsem na vrcholu. Tedy ne úplně, ale výš nechci, nejsem hlupák, bylo by na mě moc vidět. Jde přece o to, získat co nejvíc a být vidět co nejmíň. Tenhle úřad mi dává všechno, co potřebuji. Jsem ministrem financí Bezmoří, malé země ve vnitrozemí. Stačí jeden podpis a pak už jen doklepat to funkční období. Musím, protože bude potřeba zamést stopy.
Jo, ministr financí to nemá lehké, to vám řeknu. Prý zlodějna. Když to neudělám já, Smith si sežene někoho jiného a mně půjde o kejhák – moc toho vím. I když oni na mně také, jinak by mi sem nepomohli. Jo, jsem pro ně investice. Ne, udělám to podle plánu. Smith bude spokojen. Ještě dva roky a pak se uklidím někam z očí. Nebude po problém, pomohou mi.
Já tady zlodějnu nevynalezl, krade kdekdo. Kdo nekrade, okrádá rodinu. A já nejsem žádný směšný pan Čistý. Čistí jsou nudní. Znáte je, takoví ti šmejdi, co nekouří, nepijí a jsou četní až na půdu, nedají se podplatit a člověk si musí dávat před nimi majzla. Jak nedávno, ten zmrd na ministerstvu přírody. Nechápu, jak je možné, že to kolega Zlobil nepoznal. Zdálo se, že je to zkušený chlap. Blbec je to! Dalo to fušku, vytáhnout ho z toho průseru. Jenže nechat jsme ho v tom nemohli. Moc toho ví, kdo ví, co by ještě nadrobil.
Kolikrát mě jen okradli! Když jsem byl kluk, celé prázdniny jsem vydělával na kolo. Táta toho favorita sehnal po známosti. Byl jsem nadšen, myslel jsem, že už víc nemohu chtít. Do týdne byl fuč. Nějaká svině ho ukradla přímo ze sklepa.
Na střední mi manekýn Kalous přebral holku, jen aby dokázal, že na to má. Aneta byla nejhezčí holka ve třídě a já byl poprvé zamilovaný. No jo, přiznám se, moc jsem to s holkama neuměl. Přesto si vybrala mě. Asi ji imponovalo, jak jsem hravě zvládal školu. Nevím. Když zjistila, jaký jsem do ní blázen, patrně jí to zalichotilo. Začali jsme spolu chodit a oba jsme ztratili hlavu. Cítil jsem se jako Bůh. Než přišel lyžák. Já onemocněl a tak jsem nemohl jet. Když lyžák skončil, Aneta patřila Kalousovi. Tedy patřila. U nás v Bezmoří se nic neutají. Prý se tam s ní vyspal a pak se jí vysmál. Byla z toho tak zničená, že se nechtěla bavit ani se mnou. Možná se styděla. Ani já jsem neušel přiblblým vtípkům těch, co mi Anetu dříve záviděli.
Pak mě po vysoké platili tak, že jsem se musel stydět, zmetci. Mě, který jsem byl nejlepší z ročníku a strčil jsem je bez námahy do kapsy. Kde dnes jsou ti závistiví břídilové! Dělal jsem v technologa. Mimo jiné bylo naším úkolem pořizovat rozpisy materiálu podle konstrukční dokumentace. To byste nevěřili, kolik se toho rozkradlo! Ale moc se o tom nesmělo mluvit. Materiál se prostě objednal znova a na něco se to „napsalo“. Nebyly to jen šroubky, také celé plechy, ocelové nosníky, trafa, kabely, barvy ...
Po převratu se teprve začaly dít věci. To byla doba rozdávání. Kdo měl na to koule, půjčil si pár miliónů, čím víc, tím lip a koupil si třeba fabriku. Pravda, 10% se dávalo ouřadům v bankách, aby to schválili. Všichni věděli, že vracet se nebude. To se v té fabrice rozprodalo spřáteleným firmám co se dalo, vyřídily se další půjčky na platy zaměstnanců (něco z toho také káplo, když se člověk pár stovek těch příživníků zbavil) a posléze se to nechalo elegantně zbankrotovat. No, nějaké desátky jsem z toho také měl, ale bylo to stále paběrkování.
Tak jo, já jim ten kšeft podepíši. Tady se nehraje o usmolené miliónky, tady jde o miliardy. Stovky miliard. Nebudu vám říkat, o co jde, je to ještě horké.
Jsem na řadě.