Opačníci – Rozhodnutí

II.
Začalo to celé dávat smysl. Papírové jízdenky, sako a motýlek do vlaku, ten velkorysý dar. Nechce být oslovován jinak, než jménem a do rekreačního střediska jde makat. Opačník jako z pohádky. Tak to mi asi práci nenabídne.
„Kolik ti platěj?“
„Cože .. aha. Je to zdarma. Vlastně v duchu opačnosti platím spíš já.
„A to máš jen tendle vohoz?“ neudržel jsem zvědavost na uzdě.
„Jasně,“ prohlásil. „Víc nepotřebuji.“
„Tak to budeš asi jen papírovat,“ tipnul jsem si. Neubránil jsem se náznaku despektu.
Překvapeně zvedl obočí, usmál se a povídá:
„Zbláznil ses? To bych si vzal montérky, nebo aspoň džíny. Počítám, že budu stát u míchačky, nebo vozit něco na kolečkách. Možná opravovat omítku. Budeme měnit okna, takže špalety a tak.“
„To ti to kvádro moc nevydrží,“ usmál jsem se. Začínal se mi ten úlet líbit.
„Proč myslíš? Tohle se všechno dá dělat tak, aby se člověk moc neumazal. Navíc malta a bláto se dají dobře vyprat. Tohle oblečení je staré, ale kvalitní. Jen tak se nezničí.“
„Vidím,“ řekl jsem. Opravdu, jeho oblečení nemělo žádnou trhlinu ani díru. Ale na loktech a kolenech byly záplaty a barva byla dost nestejnorodá a vyrudlá.
„No – když se nechceš umazat, moc vysoký výkon nepodáš,“ namítl jsem.
„Výkon podávají všichni Pavle. Opačníci dělají pomalu, neefektivně a kvalitně. Nejde ani tolik o výsledek, jako o činnost. Občas přesto někdo z nás dosáhne pozoruhodných výsledků.“
Zase mě dostal. To, co dělá má opravdu opačnickou logiku. Přistihl jsem se, že uvažuji stejně, jako on. Mohl bych to také na čas zkusit.
„Jak se člověk stane opačníkem?“
„Není to tak jednoduché, je potřeba umět se vzdát navyklých stereotypů. Pak může být opačníkem kdokoliv. V podstatě skoro každý v něčem opačníkem je. Ty například nepracuješ, jako většina lidí, ale žebráš. Neděláš to z vyložené nutnosti, ale nejspíše z přesvědčení. Je to opačnictví, jen trochu chybí autentičnost, na můj vkus. Nejsi žebrák se vším všudy. Mohu se zeptat, proč vlastně žebráš?“
„Nóó .., nějak mi to všechno nedávalo smysl. Stále se za něčím honit a sotva to dohoníš, zjistíš, že to už vlastně nepotřebuješ. Tak se jdeš honit za něčím jiným, co taky nebudeš potřebovat, až to dostaneš. A nezbude ti čas vůbec na nic. No a já raději trávím čas po svém. Dvě, tři hodinky žebrání denně a mám vše, co potřebuji. Nic moc, ale mi to stačí. Samozřejmě, mám tady zašitou rezervu na týden, kdyby něco,“ ukázal jsem na kapsičku v podšívce kabátu.“
„A co v zimě?“
„Venku.“ Mám v úschovně na nádraží spacák a ministan. Úplně to stačí.“
„A hygiena?“
„Na nádraží si dávám denně po ránu sprchu. Za tři megakoule. Jednou týdně si chodím zaplavat. Stojí to pravda patnáct koulí, ale je to i se saunou. Mám to rád.“
„Nikdy ti nedojdou prachy?“
„Ne, protože je neprochlastám, jako většina somráků. Ti, co je vidíš v tak zuboženém stavu, jsou buď alkoholici, nebo v něčem jedou. Takže jak se mohu stát opačníkem?“
„Vysvětlil bych ti to, ale musím běžet na vlak. Měj se, Pavle.“