Opačníci – Cesta

III.
„Počkej! Jeronýme!“
„Co je Pavle?“
„Jedu s tebou, nevadí?“
„Ne, ale hoď sebou. Nemáš lístek a už to jede.“
„Hmm. Udělám to opačnicky. Pojedu načerno, když všichni platí.“
Usmál se. „
„Máme morální kodex. Krást se nesmí. Víš, to opačnictví nesmíš brát zase tak doslova. To bychom museli chodit pozpátku. A vůbec, podmínkou členství není dělat vše opačně. Žádný opačnický fundamentalismus se necení. Každý si může vybrat, co mu sedí a čím inspiruje nebo pobaví ostatní. Podle toho taky dostane předzdívku.“
„A jakou máš ty?
„Bankéř. Podívej se na můj oblek.“
„A co myslíš, že bych měl já?“
„Nevím. Zatím asi Žebrák.“
Mezitím jsme došli k vlaku a v pohodě nasedli. Byli jsme bez zavazadel, takže nebylo co řešit.
„Já ti tu jízdenku koupím,“ řekl Jeroným. „Vyjímečně zaplatím pomocí čipu.
„Dík, kvitoval jsem jeho nabídku. „Tak mě už nenapínej. Jak se mohu stát členem klubu opačníků?“
„Pro tebe to bude hračka,“ odpověděl. „Žiješ totiž skoro jako opačník. Něco jako členství vlastně neexistuje, jenom se známe navzájem a občas se sejdeme. Členství v něčem, co má průkaz, poplatky nebo funkcionáře, to je proti naším zásadám. Každý může být opačný po svém. Těm ostatním se to může líbit, anebo taky ne. Ovšem správný opačník je tolerantní k opačnostem jiných opačníků, pokud nevybočují z běžných důležitých morálních norem, jako třeba krádež nebo vražda. Jo – aby bylo jasno. Existují i opačníci k opačníkům, kteří jsou ve všem tak normální, až je to opačné, takže jsou vlastně opačníci opační sami k sobě.“
„Rozumím,“ řekl jsem a Jeroným se na mě zkoumavě zadíval. „Opravdu?“
„Mé odpovědi musíš brát tak, že se snažím být opačníkem.“
„Aha,“ tvář se mu rozjasnila v úsměvu. „To se ti povedlo.“
„Mohl by ses stát opačníkem snadno. Tvůj životastyl má mnoho opačnických rysů. Nepracuješ, jako většina lidí, ale taky nechlastáš, jako většina žebráků. Děláš věci opačně a přesto to dává smysl. To je pravá definice opačníka. Není opačný z fundamentalismu. Dělá opačně to, co se mu tak zdá rozumnější. Prostě se řídí vlastním rozumem a ne zákony stáda.“
„Takže tě nepřekvapí, když tě požádám o možnost pracovat s vámi na Valše?“
„Ne, jsi vítán.“
„Ale moc toho neumím.“
„Nevadí. Jak jsem řekl, jde o zábavu. Taky za práci nic nedostaneš. Jen jídlo, vodu a přístřešek.“
„A co když něco pokazím?“
„Někdo to zase spraví. Možná i ty sám. Jsou mezi námi fachmani. Buď to udělají sami, nebo tě to naučí.“
„Tak to jdu do toho. Možná se i něco naučím,“ mrknul jsem na něj, abych zahnal pocit nejistoty.
Dorazili jsme do Veselí.
„Tak, tady přesedneme na vlak do Žirovnic a pak už to dojdeme pěšky.“
„Já to znám jenom busem přes Pelhřimov. Tak mě veď.“
„Proto jedeme vlakem. Autobusem tam z Prahy jezdí všichni, ale cesta je dost nudná. Dost velká část po dálnici. Vlakem je to nejen opačnické, ale i mnohem zajímavější.