..tváří v tvář..

Z v e d l o
se povětří a nebe zšedivělo

I kopec vyhrbil se nějak víc
když přijel On
a sklouzl z hřbetu dolů
Pohladil sedlo
Kostelní čas odbíjel zrovna celou
Krok vrzal „tu mě máš“ od prošlapaných plic
a v hrudi toulající zvon
se rozbušil tou změnou vzdálenosti

Pět dlouhých let se ztratilo
v pohledech, jenž se spolu
od přirozena mostí
„tak, jako poprvé“
kdy nitro ožilo
zásahem do krve…

Přátelství v nevinnosti

Objal mě na chvíli
Rty otřel o ty mé a něco zamumlal

Vylétl z kuklí bund a bot
jak křehcí motýli
a přesto samý sval
sednul na třetí schod
aby i stěny dechem ožily
obrazy nastražily uši
a „stejně jako poprvé“
jsem pomyslela si, že mu to pořád sluší

A nebo teprve…?

Světák a dobrodruh

Muž od nebeských plání

Oživlá moudrost starých knih

Vyvětral problémy a přines čistý vzduch
co vysypal si z rukávů a rozmetl ho dlaní
i spolu s pohodou zážitků posledních...

Byl tu s tou samozřejmostí, co je mu vlastní
jako by odjakživa nějak blízko stál
Pár teorií hodil na plac pokoje
co v mozku vyhrabal
a mě už nezbylo, než průsvitně se zasnít
a potom rychle strhnout postroje…

Když odjížděl, můj stín se zbarvil do tónů a škál!

A tehdy nenapadlo by mě ani v nejmenším
že právě On – by pro mne slova někdy veršoval
že zrovna On – mě oživí v tom blízkém čase zim
…abych pak v květu jara občas byla s ním…