..nahoslepá..

Nerozumím



…už ničemu…



Svět plný ničemů

řve jako mlčí!



Ozvěna svůj hlas tlumí

když stíny kolem vrčí

roluje uši z gumy

do tenkých ruliček



A na zavřených víčkách

barva zorničky hýčká

pro přetvářku, že vidí…

/ chvíli i celý věk /



jsem střed všech špatných lidí

tak s nocí tesám chůdy

já, nahoslepá z bludy

já, těžkochodná z kudy



ta nejbídnější z chudých

se snahou vybřednout…



Náramky,

klapky pout

mi nedovolí hnout

se dál než do jamky



A do hluboké jámy



Lži, faleš, zrada, klamy



rádoby dobří známí

pokrevní teď a sami

pocestní pak a spolu…



Dost kol mne omotává!



Prázdné nitro i hlava

kočičí na své cestě

drncá si do výmolů

v těch mnoha ostatních…



Loni, když napad´sníh

na vesnici i v městě

šla láska po stopách



A letos už jen strach

si štěkne, co je po ní…



/ až hlavu tíhou skloním

už budu na marách

tvář, jako seschlý list

chlad tíží ramena /



Lehko lze, lehko číst

že mizím bez jména



…podzimu studena…