O šroubečku

Byl jednou jeden malý Šroubeček,který se cítil na světě úplně zbytečným a hloupým. Jednou, když jeho Majitel zase otevřel šuplík, kde bydlel, podíval se na něj smutně a pomyslel si:
„Ach jo! Nikdo mě nechce, protože jsem malinký a hloupý. Mám moc málo závitů, to bude ten problém. Jenže co mám dělat, když mě tak vyrobili? Ocel je dobrá, kabátek mám parádní, kadmiový, ale stejně si mě nikdo nevšimne, když jsem tak malinký. Moji větší kamarádi si už dávno našli svou Matičku. Někteří pravda spíše starou Matici, ale jsou spokojeni, protože jsou zašroubováni a tak to má být. A já stále nic.“ Tak si zase jednou stýskal na svůj osud. „Proč já jen nejsem větší!“ hořekoval.
„Někde tu musí být,“ prohraboval se Majitel nespokojeně v zásuvce. „Že by tento?“ sáhl po sousedovi a něco s ním kutil na stole. Šroubeček byl velmi zvědavý, co se tam děje ale ze zásuvky na desku stolu neviděl. „Aha, ty ne, ty máš Whitworthův závit,“ zabručel a neuctivě ho hodil zpátky.
A pak se stal zázrak.
„Tady jsi, kamaráde, povídá majitel a opatrně vytáhl ten náš Šroubeček. „Jsi perfektní, viš to? Správná velikost, jemný závit. Přesně tebe jsem potřeboval. Matičku už pro tebe mám. Tam, kam tě dám není ani vlhko, ani zima a mazat tě budou pravidelně jemným olejíčkem.“
Vzal šroubeček a matičku a spojil jimi cosi veledůležitého v hodinkách které se pak krásně roztikaly.
A Šroubeček s Matičkou? Sice sídlí v nepokoji, ale jsou šťastni, že mají jeden druhého. A pokud je nikdo nevyšrouboval, tikají si tam svoji píseň lásky dodnes.